čtvrtek 9. prosince 2010

Jamaimo - "horské brambory"



"Koharu bijori," doslova "jako malé jaro"... tak říká
našinec, když se v čase podzimních plískanic a sychravého
šedivého počasí na pár dní vyčasí a obloha se modře
rozzáří. Jak kdyby skutečně na okamžik nastalo jaro.

Chystali jsme se využít pěkné počasí na poslední
polní práce před příchodem zimy, ale kamarádův telefonát
změnil naše plány. Vyráží se na jamaimo, "horské brambory"
rostoucí divoce v okolních kopcích.

Tak! Nářadí by bylo...

Přes rokle a pár příkrých svahů,
i malý medvěd statečně šlapal...

Pokud neoznačíte včas místo, kde
se pod zemí skrývá jamaimo,
listí opadá, stonek podobný liáně vítr
urve a kde nic tu nic...


Na dolním obrázku je první úlovek.
Bohužel se však jedná o tzv. tokoro,
příbuzného "horských brambor".
Je bohužel hořký a není k jídlu,
ale v minulosti ho místní lidé
používali jako lék...

Jamaimo, jinak též Dioscorea japonica,
patří do čeledi smldnicovité (někdy
se též říká jamovité, jak jsem
vyčetl z wikipedie) a k jídlu jsou
jejich škrobnaté hlízy schované
hluboko pod zemí.
Jakmile narazíte na "horkou stopu,"
musíte kopat a hrabat a hrabat...

Když se však přiblížíte
k samotné hlíze, je třeba
být velmi opatrný. Stačí
trochu žďuchnout a hlíza
se nenávratně zlomí.
První úlovek!!!

Doma jamaimo obvykle najemno (velmi najemno) nastrouháme,
smícháme s daši a vajíčkem (aby jamaimo nezhnědly),
a jak ukazuje dolní snímek - posypeme řasami nori a
chuť doladíme křenem wasabi a sójovou omáčkou.

To by ovšem nebyl horský kraj,
aby se nepyšnil tradiční krmí
z jamaimo. Základ je stejný.
Tedy na jemném struhadle
přeměnit hlízu na táhlou,
lepkavou hmotu, kterou
ovšem místní dochucují
pouze polévkou misoširu.
Výsledkem je nejen
sytě hnědá barva,
ale i výrazná, chce se říct
"čistá" bramborová chuť.



pátek 19. listopadu 2010

Šičigosan

Malý zbojník už má za sebou zkoušku
v podobě výšlapu na horu Nanbasan,
a tak nic nebránilo, abychom
před několika dny zavítali
do svatyňky Šinmei hluboko
v údolí Kuwadori.

Svátek šičigosan uzavírající jednu etapu života
získal svou svébytnou podobu jako jeden z rituálů mapujících
cestu životem až v polovině období Edo (tedy zhruba
v 18. století.), kdy se rozšířil z rodin samurajů
mezi měšťanstvo. Dívkám ve věku 3 a 7 lety byly
poprvé česány vlasy jako dospělým, mohly si také
poprvé obléknout "dospělácké" kimono a opásat se novým pásem obi,
stejně jako 5-letí chlapci si poprvé oblékli hakamu.
Děti tak byly představeny rodovému
božstvu a de facto přijaty do komunity.
Svátek si získal popularitu mezi širokými
vrstvami až v druhé polovině 19. století, tedy
v období Meidži.
Dodnes je pak šičigosan rituálem
vyjadřujícím díky za dosavadní zdravý růst dětí.

Nedaleko svatyně se slavily dožínky,
a tak zlákáni podzimní zeleninou, houbami
a všemi těmi dobrotami údolí Kuwadori,
oslavovali jsme šičigosan
i tlučením tradičních rýžových koláčků
omoči.

Medvědi na kopci

V Japonsku je zvykem slavit svátek šičigosan - čili doslova "7,5,3." Děti, které dosáhnou tří, pěti a sedmi let (většinou dívky ve 3 a 7 letech, a chlapci ve věku 5 let - ale existují dobové a krajové odlišnosti) navštěvují v v polovině listopadu šintoistické svatyně a slaví tento "přechodový" rituál, jeden z milníků na cestě k dospělosti.
U nás doma musí ale malí zbojníci nejprve ukázat, zda-li už skutečně vyrostli tak, aby mohli slavit šičigosan a býti přijati mezi velké kluky. Důkazem je výstup na horu; ne že by náš zbojník ještě na žádném pořádném kopci nebyl, ale často se na vrcholky nechával nést v sedačce, a tak o pořádném výšlapu nemůže být ani řeč. Dnes poprvé vzal na záda svůj batoh a od úpatí až na vrchol pěkně vyšlápl po svých.

Letos se urodilo málo žaludů a bobulí a medvědi slézají z hor. Cedule při kraji horské stezky mluví za vše; my jsme se vybavili alespoň rolničkami, které medvědům už z dálky oznamují, že se blíží vetřelci. Naštěstí jsme ten den na žádného chlupáče nenarazili.


Při kraji stezky
vykukovaly nameko,
výtečné podzimní houby.


Hora, kterou jsme pro výstup vybrali,
se jmenuje Nanbasan a trůní nad naším městem.
Z dálky není nepodobná našemu Řipu
a má doslova ladné rysy, místy jsou
však její svahy pořádně přikré a žádná
procházka to v žádném případě není.
Mimochodem na městem, které
má zhruba 20 metrů nad mořem,
se vrcholek Nanbasan vypíná
v nadmořské výšce zhruba 950 metrů.



To by to nebyl zbojník, aby
nelezl na každou větev,
zohýbanou každoročním
přívalem těžkého mokrého sněhu.


Párkrát sice zbojník
po cestě nadhodil,
že bychom to mohli zabalit,
ale nakonec sám od sebe
překousl únavu a rozhodl se
vyšlápnout až na vrchol.
I proto aby o tom
mohl zpravit bůžka kami
a oslavit tak šičigosan.


Obvykle je z téhle hory krásný výhled
na nížinu a moře, ale ten den byl zrovinka
opar a navíc zase dorazil kósa,
"čínský písek." Z oblastí v centrální Číně,
postižených desertifikací, totiž
čas od času dorazí až sem do Japonska
oblaka písku; když se to povede,
můžete znovu vyprat pověšené prádlo
či vyrazit s autem do myčky...


Zbojník to nevzdal ani
při sestupu...

Když to nejde vertikálně,
půjde to vodorovně, řekly
si možná stromy a vyzrály
tak na každoroční sněhovou nadílku.


I sestup dá člověku zabrat.


Roklina Mjódžin a hurá přes potok...


V sedle Uširodani.


Stará cesta, kterou už pradávna lidi chodili
k milířům v horách.


Když jsme sestoupili do údolí,
dorazilo zapadající Slunce
zrovna nad vrchol.
Tak, malý medvěde,
pěkně si odpočiň.
Zkoušku máš za sebou...


... a zatím na poli

"Na poli se sesula půda," z podzimného poklidu nás vyrušil náhlý telefonát od kamaráda. Pravda, ještě před sklizní došlo k malému sesuvu půdy, ale tentokrát se utrhl celý kus svahu. Japonsko, bohaté na dešťové srážky a také na příkré horské svahy, o sesuvech půdy ví své. Při lijácích či zemětřesení k nim dochází pravidelně ve všech koutech země, a i když se všude možně zpevňuje, betonuje, vyztužuje...čas od času k nějakému neštěstí dojde. V místě, kde pěstujeme rýži, ostatně před zruba třiceti lety došlo k sesuvu půdy, který pohřbil celou vesnici.
I naše políčko vypadá, jak kdyby se do něj zakousl obr. Horní pole zůstala takřka nedotčeno, odnesla to jen hrázka; zhruba pětina spodního pole je však zavalena hlínou a kamením.

Úředníci z města už odklepli podporu na odstranění následků téhle malé pohromy, takže do jara by mělo být pole zase fit - bez těžké techniky ale nic nezmůžeme. Při pohledu na tu spoušť je člověku trochu smutno, ale v místech,
kde vznikla políčka na příkrých horských srázech, je to denní chleba. Sesuvům se dá částečně předejít, zorá-li se pole hned po sklizni. Nicméně letos přišly po velmi horkém a suchém srpnu, zářijové neobvykle prudké a vydatné
deště. Takřka vyschlé pole, kde se pravděpodobně změnil i tok spodní vody, tak čelilo náhlému návalu vody, se kterým si zkrátka nevědělo rady.

Na horním poli jsem udělal provizorní hrázku, aby voda dále neutíkala do sesuvem poškozené části; dole bylo zase třeba vytvořit stavidlo, které by vodu odvádělo ze sesuvem přehraženého pole. Hasagi, tyče na sušení rýže, už jsou taky sklizeny, už se holt blíží zima.

Na jih...

Před třemi týdny, zrovna když se v oblasti motal
podzimní tajfun, jsem se vypravil na Tchaj-wan.
Nikoli za cestováním, ale pracovně. Byl jsem pozván
na konferenci na univerzitě Tzu Chi ve měste Hualien
na východním pobřeží, takže vzhůru na jih,
kde tou dobou panovaly příjemné
teploty kol 25 stupňů.


Nejen na hlavním nádraží v Taipei, které je na fotografii nahoře,
ale takřka na každém nádraží najdete
noční čekárnu pro ženy.


První tchaj-wanské jídlo. Obdoba japonského obentó,
rýže, zelenina a maso úhledně srovnané
v malé krabičce. Stačilo ji otevřít,
a už se ven line sladká vůně badyánu,
bez kterého se místní kuchyně zkrátka
neobejde. K tomu lahodný
jasmínový čaj...


Kampus university Tzu Chi.



Ne že by Hualien nebylo zajímavé město, ale
v nadupaném programu
nebylo na nějaké loudání se ulicemi čas.
Od rána do večera v kravatě...

Než jsem se rozkoukal,
už nás rychlík přivezl
po zhruba třech hodinách
do hlavního města Taipei.
Bylo už sice kolem desáté večer,
ale zdejší noc teprve začíná.
Tchaj-wanská kamarádka
nás spolu s kolegou
protáhla nočním městem
a tržnicemi, které pulsují
do ranních hodin...




Nesměli jsme pochopitelně vynechat
tchaj-wanský čaj. Oolong z vrcholku
Ledové hory je samozřejmostí,
k tomu ještě ručně trhaný čaj z hory Ari.


Ani prasečí nožky nebyly k zahození...




Národní muzeum těsně před odletem.
Na muzeum "Starého paláce", pyšnícím
se nespočtem sbírek, by bylo potřeba
spíše několik týdnů, nikoli hodin.
Při pohledu na umělecké artefakty
vytvořené před několika tisíci lety
si člověk znovu uvědomí
hloubku a bohatství asijské civilizace.



pátek 12. listopadu 2010

Naše první rýže!

Počasí se ne a ne umoudřit,
a tak jsem si vyhlédli
slunečný den a konečně
se pustili do mlácení.

Jeden svazek za druhým šup do mlátičky...

Ze slámy zatím vyrostla hotová hora.
Ta akorát na dobrou skrýš pro medvědy...

Malá zrnička
velká radost...

Kvůli častému dešti měla rýže
vysoký obsah vody, takže
nezbývalo než ji
rozprostřít a vysušit ji.

Obloha se kabonila a vypadalo to,
že může kdykoli začít znovu
pršet. Naštěstí stihla ale
rýže jakžtkaž uschnout.

Zrno a plevy za nás odděli stroj...

A už je to tady!!!!

Tohle je genmai - tedy neloupaná rýže.
Výsledek roční práce
vypadáý takhle...

Tohle je již rýže loupaná čili hakumai.
Ještě ten den jsme
měli čerstvou rýži
k večeři. Dobrota!!!

Sklizeň



Po dlouhé odmlce jsem se konečně dostal
k napsání alespoň několika řádek.
Už je sice polovina listopadu
a na vrcholích hor se již bělá sníh,
ale vrátím se teď o dobrý měsíc zpět
- ke sklizni rýže.

I malí medvědi se chopili srpu a pomáhali se sklizní.
Chtělo to možná ještě chvilku počkat a dopřát
klasům více sluníčka, ale letošní podzim
byl samý déšť a ne a ne se vyčasit. Nehledě
na to už tou dobou sklizeň dole v údolí
dávno skončila, takže jsem se
odhodlali...

Ač už se běžně používá kombajn či minálně motorem poháněná
sekačka, v horských políčcích obé zapadne záhy do bahna a je
k nepoužití, takže veškerá práce
probíhá ručně.


Kdepak chvilka oddechu; namísto klasů musí člověk
tahata medvědy...

Požaté klasy se svazují, aby se mohly snáze nosit a posléze
sušit.

Jeden ze způsobů je takto s nimi doslova zatočit, nicméně
máte-li zrovna v rukou klasy ztěžklé deštěm, není
to zrovna hračka. I proto místní lidé používají
mnohem jednodušší způsob. Mimochodem na svázání
se používá wara čili rýžová sláma
z loňské sklizně.

Táák, pěkně rýži přes rameno a jde se...

Když člověku kolečko v rukou ztěžkne, říká
si, že se letos pěkně urodilo...

Pěkně rozvěsit a zhruba dva týdny sušit...

Už jen pohled na zlaté klasy
má člověk radost
a ne a ne se dočkat
až ochutná čerstvou rýži.



pondělí 20. září 2010

Hasagi

Obvykle začínají přípravy na sklizeň rýže už během srpnového svátku obon. Nicméně my jsme se rozhoupali až na začátku září. Dnes už se rýže většinou suší v sušičkách, ale typickou scenérií bývaly zalté klasy vyrovnané jako na hřadlech - takzvaných hasagi. Pravda i dnes můžete vidět, jak někde suší rýži na svodidlech silnic či na jinde, ale klasické hasagi, nebo též hasaba, či jen krátce hasa, to jsou dlouhé bambusové či kryptomeriové tyče na stromech podél hrází rýžových polí.

Samotné vázání není nijak složité, má však v sobě
dlouhou historii a spoustu moudrosti. Každý, byť
sebemenší pohyb, má svůj smysl. Co se zdálo
na první pohled snadné, pak člověku
přidělá vrásky na čela.

Koleno, které se vklíní
pod nově položenou tyč, nejenže určuje výšku,
ale zároveň zaručuje stabilitu. Stačí opomenout
jednu maličkost a poroučíte se k zemi...

Jedno pole o čtyřech řadách to dá tak jedno hjó
čili 6o kilo, počítájí místní,
ale do duše se vloudí pochyby
a obavy, kolik že se to na tom
našem políčku souženém
plevelem urodí...

Skoro hotovo. Čtyři řady.

neděle 19. září 2010

Volný den v oblacích kouře

Seznamte se, prosím. Tohle je C57, co se o víkendech prohání mezi Niigatou a Aizuwakamacu ve fukušimské prefektuře. Zářijový víkend měl patřit malým medvědům, stále ještě do vláčků a mašinek zahleděným, ale když se podívám na spoustu fotek detailů parní lokomotivy, za kteroužto sbírku se nemuselo stydět ani žalezniční muzeum, říkám si, že na své si přišlo i meděvdí rodičovstvo.

Na nádraží v Niicu, kde měli na nástupišti pěkné staré sloupové hodiny, přibyl nový personál.

Holt je to krasavice, do které se jeden hnedle zakouká...

Různé ciferníky a páčky... I kotel, ve kterém se spaluje uhlí je trošku vidět.

Projeli jsme nížinou Ečigo, která už zezlátla zrajícím rýží
a v místech, kde si to vlak sviští podél řeky Agano, jsme dali parní lokomotivě sbohem.
V Cugawě se pak natáhli do horských lázních a prošli
po zbytcích dlážděné cesty, která tu zbyla jako vzpomínka na cesty knížat daimjó do
Eda a zpět.

Dnes jsme mimořádně necestovali
autem, a tak jedno pivečko
v odpoledním vedru chutnalo
zvláště náramně.
Po dlouhé době
jeden den "volna."

pondělí 13. září 2010

Srpnové pole 3. A nezaprší

Letos jsme se do pěstování rýže pustili samostatně poprvé. Bez nějakých moc velkých znalostí a prakticky bez zkušeností. Navíc jsme odmítli postřiky i veškerá hnojiva vyjma tzv. bokaši, lehce prokvašených rýžových otrub. A aby toho nebylo málo, tři rýžová políčka, která máme na starost, jsou hluboko v horách. Narozdíl od údolí, kde jsou pole napájena z řek a závlahových zařízení, musíme tady v kopcích spoléhat pouze na spodní vodu. Těmto políčkům se říká tensuiden a voda vyvěrá přímo na nich nebo v blízké mokřině. Stačí se projít osázeným polem nebo se pustit do trhání plevele, abyste zjistili, jak velký je rozdíl mezi místy, kde vyvěrá (nebo přitéká) studená horská voda a třeba místy těsně při hrázkách, jež se stále vyhřívají na letním slunci. To všechno má vliv na to, jak rychle a hlavně jak se rýže vyvíjí.
V našem případě je rýže stále ve vodě. Narozdíl od údolí, kde je obvyklé vodu po čase vypustit a uvolnit nahromaděné plyny, případně krátkým vysušením zabránit larvám škůdců ve vývinu nebo je zkrátka usušit, si tady v horách nemůžeme dovolit o drahocennou vodu přijít. Stonky jsou tak stále ve vodě, takže rýže nepotřebuje vyhánět nové a nové stonky ve snaze zajistit si dostatek vláhy. Stonky v horských stále zavodněných políčkách jsou tak tlustší než v údolí a je jich znatelně méně. Tlusté stonky jsou garantem robustnějších, trošku buclatých zrnek, o kterých se říká, že jsou nejlepší na chuť. To by se o rýži musel ale starat někdo jiný než my. No jsem zvědav, jaká rýže se urodí...

Letos bylo deště opravdu poskrovnu. Na konci srpna už voda z polí takřka zmizela, ale i tak si naše rýže udržela svěží zeleň a stojí pěkně vzpříma ( pokud dáte víc hnojiva než je zdrávo, rýže dá, dřív než vyžene klasy, všechnu energii do růstu samotné rostliny; jenže takoví vysocí habáni jsou pak slabí vůči silnému větru či dešti, nebo zkrátka jen nedokážou ustát váhu plných klasů, a rýže slehne. A že takových polí není málo...

V poli se to stále hemží vážkami, žábami a hady...

Ať už to dopadne se sklizní jakkoli, když se tak člověk zahledí na klasy, které se pomalu barví do zlatova a jemně se vlní ve větru, je mu tak nějak dobře...

Srpnové pole 2. Sena

Plevel se už nevytrhává a do pole už člověk nadlouho nevstoupí, ale tráva na mezích a hrázkách a v okolí polí se sekat musí. Mezi fazolkami, co vysázela babička, musí člověk opatrně, nejlépe se srpem...

...ale jinak přijde pochopitelně ke slovu křovinořez. Ať tak nebo tak, dá to pořádně zabrat. Navíc bylo letos pořádně horké léto, takže z člověka teče pot proudem. Navíc se někdy zdá, že na místě zrovinka posekaném už zase vykukuje nová tráva a býlí - tohle je příbeh bez konce.

Člověka to opravdu opravdu unaví