Jamaimo - "horské brambory"

"Koharu bijori," doslova "jako malé jaro"... tak říká

našinec, když se v čase podzimních plískanic a sychravého

šedivého počasí na pár dní vyčasí a obloha se modře

rozzáří. Jak kdyby skutečně na okamžik nastalo jaro.

Chystali jsme se využít pěkné počasí na poslední

polní práce před příchodem zimy, ale kamarádův telefonát

změnil naše plány. Vyráží se na jamaimo, "horské brambory"

rostoucí divoce v okolních kopcích.

Tak! Nářadí by bylo...

Přes rokle a pár příkrých svahů,

i malý medvěd statečně šlapal...

Pokud neoznačíte včas místo, kde

se pod zemí skrývá jamaimo,

listí opadá, stonek podobný liáně vítr

urve a kde nic tu nic...

Na dolním obrázku je první úlovek.

Bohužel se však jedná o tzv. tokoro,

příbuzného "horských brambor".

Je bohužel hořký a není k jídlu,

ale v minulosti ho místní lidé

používali jako lék...

Jamaimo, jinak též Dioscorea japonica,

patří do čeledi smldnicovité (někdy

se též říká jamovité, jak jsem

vyčetl z wikipedie) a k jídlu jsou

jejich škrobnaté hlízy schované

hluboko pod zemí.

Jakmile narazíte na "horkou stopu,"

musíte kopat a hrabat a hrabat...

Když se však přiblížíte

k samotné hlíze, je třeba

být velmi opatrný. Stačí

trochu žďuchnout a hlíza

se nenávratně zlomí.

První úlovek!!!

Doma jamaimo obvykle najemno (velmi najemno) nastrouháme,

smícháme s daši a vajíčkem (aby jamaimo nezhnědly),

a jak ukazuje dolní snímek - posypeme řasami nori a

chuť doladíme křenem wasabi a sójovou omáčkou.

To by ovšem nebyl horský kraj,

aby se nepyšnil tradiční krmí

z jamaimo. Základ je stejný.

Tedy na jemném struhadle

přeměnit hlízu na táhlou,

lepkavou hmotu, kterou

ovšem místní dochucují

pouze polévkou misoširu.

Výsledkem je nejen

sytě hnědá barva,

ale i výrazná, chce se říct

"čistá" bramborová chuť.

Šičigosan

Malý zbojník už má za sebou zkoušku

v podobě výšlapu na horu Nanbasan,

a tak nic nebránilo, abychom

před několika dny zavítali

do svatyňky Šinmei hluboko

v údolí Kuwadori.

Svátek šičigosan uzavírající jednu etapu života

získal svou svébytnou podobu jako jeden z rituálů mapujících

cestu životem až v polovině období Edo (tedy zhruba

v 18. století.), kdy se rozšířil z rodin samurajů

mezi měšťanstvo. Dívkám ve věku 3 a 7 lety byly

poprvé česány vlasy jako dospělým, mohly si také

poprvé obléknout "dospělácké" kimono a opásat se novým pásem obi,

stejně jako 5-letí chlapci si poprvé oblékli hakamu.

Děti tak byly představeny rodovému

božstvu a de facto přijaty do komunity.

Svátek si získal popularitu mezi širokými

vrstvami až v druhé polovině 19. století, tedy

v období Meidži.

Dodnes je pak šičigosan rituálem

vyjadřujícím díky za dosavadní zdravý růst dětí.

Nedaleko svatyně se slavily dožínky,

a tak zlákáni podzimní zeleninou, houbami

a všemi těmi dobrotami údolí Kuwadori,

oslavovali jsme šičigosan

i tlučením tradičních rýžových koláčků

omoči.

Medvědi na kopci

V Japonsku je zvykem slavit svátek šičigosan - čili doslova "7,5,3." Děti, které dosáhnou tří, pěti a sedmi let (většinou dívky ve 3 a 7 letech, a chlapci ve věku 5 let - ale existují dobové a krajové odlišnosti) navštěvují v v polovině listopadu šintoistické svatyně a slaví tento "přechodový" rituál, jeden z milníků na cestě k dospělosti.

U nás doma musí ale malí zbojníci nejprve ukázat, zda-li už skutečně vyrostli tak, aby mohli slavit šičigosan a býti přijati mezi velké kluky. Důkazem je výstup na horu; ne že by náš zbojník ještě na žádném pořádném kopci nebyl, ale často se na vrcholky nechával nést v sedačce, a tak o pořádném výšlapu nemůže být ani řeč. Dnes poprvé vzal na záda svůj batoh a od úpatí až na vrchol pěkně vyšlápl po svých.

Letos se urodilo málo žaludů a bobulí a medvědi slézají z hor. Cedule při kraji horské stezky mluví za vše; my jsme se vybavili alespoň rolničkami, které medvědům už z dálky oznamují, že se blíží vetřelci. Naštěstí jsme ten den na žádného chlupáče nenarazili.

Při kraji stezky

vykukovaly nameko,

výtečné podzimní houby.

Hora, kterou jsme pro výstup vybrali,

se jmenuje Nanbasan a trůní nad naším městem.

Z dálky není nepodobná našemu Řipu

a má doslova ladné rysy, místy jsou

však její svahy pořádně přikré a žádná

procházka to v žádném případě není.

Mimochodem na městem, které

má zhruba 20 metrů nad mořem,

se vrcholek Nanbasan vypíná

v nadmořské výšce zhruba 950 metrů.

To by to nebyl zbojník, aby

nelezl na každou větev,

zohýbanou každoročním

přívalem těžkého mokrého sněhu.

Párkrát sice zbojník

po cestě nadhodil,

že bychom to mohli zabalit,

ale nakonec sám od sebe

překousl únavu a rozhodl se

vyšlápnout až na vrchol.

I proto aby o tom

mohl zpravit bůžka kami

a oslavit tak šičigosan.

Obvykle je z téhle hory krásný výhled

na nížinu a moře, ale ten den byl zrovinka

opar a navíc zase dorazil kósa,

"čínský písek." Z oblastí v centrální Číně,

postižených desertifikací, totiž

čas od času dorazí až sem do Japonska

oblaka písku; když se to povede,

můžete znovu vyprat pověšené prádlo

či vyrazit s autem do myčky...

Zbojník to nevzdal ani

při sestupu...

Když to nejde vertikálně,

půjde to vodorovně, řekly

si možná stromy a vyzrály

tak na každoroční sněhovou nadílku.

I sestup dá člověku zabrat.

Roklina Mjódžin a hurá přes potok...

V sedle Uširodani.

Stará cesta, kterou už pradávna lidi chodili

k milířům v horách.

Když jsme sestoupili do údolí,

dorazilo zapadající Slunce

zrovna nad vrchol.

Tak, malý medvěde,

pěkně si odpočiň.

Zkoušku máš za sebou...

... a zatím na poli

"Na poli se sesula půda," z podzimného poklidu nás vyrušil náhlý telefonát od kamaráda. Pravda, ještě před sklizní došlo k malému sesuvu půdy, ale tentokrát se utrhl celý kus svahu. Japonsko, bohaté na dešťové srážky a také na příkré horské svahy, o sesuvech půdy ví své. Při lijácích či zemětřesení k nim dochází pravidelně ve všech koutech země, a i když se všude možně zpevňuje, betonuje, vyztužuje...čas od času k nějakému neštěstí dojde. V místě, kde pěstujeme rýži, ostatně před zruba třiceti lety došlo k sesuvu půdy, který pohřbil celou vesnici.

I naše políčko vypadá, jak kdyby se do něj zakousl obr. Horní pole zůstala takřka nedotčeno, odnesla to jen hrázka; zhruba pětina spodního pole je však zavalena hlínou a kamením.

Úředníci z města už odklepli podporu na odstranění následků téhle malé pohromy, takže do jara by mělo být pole zase fit - bez těžké techniky ale nic nezmůžeme. Při pohledu na tu spoušť je člověku trochu smutno, ale v místech,

kde vznikla políčka na příkrých horských srázech, je to denní chleba. Sesuvům se dá částečně předejít, zorá-li se pole hned po sklizni. Nicméně letos přišly po velmi horkém a suchém srpnu, zářijové neobvykle prudké a vydatné

deště. Takřka vyschlé pole, kde se pravděpodobně změnil i tok spodní vody, tak čelilo náhlému návalu vody, se kterým si zkrátka nevědělo rady.

Na horním poli jsem udělal provizorní hrázku, aby voda dále neutíkala do sesuvem poškozené části; dole bylo zase třeba vytvořit stavidlo, které by vodu odvádělo ze sesuvem přehraženého pole. Hasagi, tyče na sušení rýže, už jsou taky sklizeny, už se holt blíží zima.

Na jih...

Před třemi týdny, zrovna když se v oblasti motal

podzimní tajfun, jsem se vypravil na Tchaj-wan.

Nikoli za cestováním, ale pracovně. Byl jsem pozván

na konferenci na univerzitě Tzu Chi ve měste Hualien

na východním pobřeží, takže vzhůru na jih,

kde tou dobou panovaly příjemné

teploty kol 25 stupňů.

Nejen na hlavním nádraží v Taipei, které je na fotografii nahoře,

ale takřka na každém nádraží najdete

noční čekárnu pro ženy.

První tchaj-wanské jídlo. Obdoba japonského obentó,

rýže, zelenina a maso úhledně srovnané

v malé krabičce. Stačilo ji otevřít,

a už se ven line sladká vůně badyánu,

bez kterého se místní kuchyně zkrátka

neobejde. K tomu lahodný

jasmínový čaj...

Kampus university Tzu Chi.

Ne že by Hualien nebylo zajímavé město, ale

v nadupaném programu

nebylo na nějaké loudání se ulicemi čas.

Od rána do večera v kravatě...

Než jsem se rozkoukal,

už nás rychlík přivezl

po zhruba třech hodinách

do hlavního města Taipei.

Bylo už sice kolem desáté večer,

ale zdejší noc teprve začíná.

Tchaj-wanská kamarádka

nás spolu s kolegou

protáhla nočním městem

a tržnicemi, které pulsují

do ranních hodin...

Nesměli jsme pochopitelně vynechat

tchaj-wanský čaj. Oolong z vrcholku

Ledové hory je samozřejmostí,

k tomu ještě ručně trhaný čaj z hory Ari.

Ani prasečí nožky nebyly k zahození...

Národní muzeum těsně před odletem.

Na muzeum "Starého paláce", pyšnícím

se nespočtem sbírek, by bylo potřeba

spíše několik týdnů, nikoli hodin.

Při pohledu na umělecké artefakty

vytvořené před několika tisíci lety

si člověk znovu uvědomí

hloubku a bohatství asijské civilizace.

Naše první rýže!

Počasí se ne a ne umoudřit,

a tak jsem si vyhlédli

slunečný den a konečně

se pustili do mlácení.

Jeden svazek za druhým šup do mlátičky...

Ze slámy zatím vyrostla hotová hora.

Ta akorát na dobrou skrýš pro medvědy...

Malá zrnička

velká radost...

Kvůli častému dešti měla rýže

vysoký obsah vody, takže

nezbývalo než ji

rozprostřít a vysušit ji.

Obloha se kabonila a vypadalo to,

že může kdykoli začít znovu

pršet. Naštěstí stihla ale

rýže jakžtkaž uschnout.

Zrno a plevy za nás odděli stroj...

A už je to tady!!!!

Tohle je genmai - tedy neloupaná rýže.

Výsledek roční práce

vypadáý takhle...

Tohle je již rýže loupaná čili hakumai.

Ještě ten den jsme

měli čerstvou rýži

k večeři. Dobrota!!!

Sklizeň

Po dlouhé odmlce jsem se konečně dostal

k napsání alespoň několika řádek.

Už je sice polovina listopadu

a na vrcholích hor se již bělá sníh,

ale vrátím se teď o dobrý měsíc zpět

- ke sklizni rýže.

I malí medvědi se chopili srpu a pomáhali se sklizní.

Chtělo to možná ještě chvilku počkat a dopřát

klasům více sluníčka, ale letošní podzim

byl samý déšť a ne a ne se vyčasit. Nehledě

na to už tou dobou sklizeň dole v údolí

dávno skončila, takže jsem se

odhodlali...

Ač už se běžně používá kombajn či minálně motorem poháněná

sekačka, v horských políčcích obé zapadne záhy do bahna a je

k nepoužití, takže veškerá práce

probíhá ručně.

Kdepak chvilka oddechu; namísto klasů musí člověk

tahata medvědy...

Požaté klasy se svazují, aby se mohly snáze nosit a posléze

sušit.

Jeden ze způsobů je takto s nimi doslova zatočit, nicméně

máte-li zrovna v rukou klasy ztěžklé deštěm, není

to zrovna hračka. I proto místní lidé používají

mnohem jednodušší způsob. Mimochodem na svázání

se používá wara čili rýžová sláma

z loňské sklizně.

Táák, pěkně rýži přes rameno a jde se...

Když člověku kolečko v rukou ztěžkne, říká

si, že se letos pěkně urodilo...

Pěkně rozvěsit a zhruba dva týdny sušit...

Už jen pohled na zlaté klasy

má člověk radost

a ne a ne se dočkat

až ochutná čerstvou rýži.

Hasagi

Obvykle začínají přípravy na sklizeň rýže už během srpnového svátku obon. Nicméně my jsme se rozhoupali až na začátku září. Dnes už se rýže většinou suší v sušičkách, ale typickou scenérií bývaly zalté klasy vyrovnané jako na hřadlech - takzvaných hasagi. Pravda i dnes můžete vidět, jak někde suší rýži na svodidlech silnic či na jinde, ale klasické hasagi, nebo též hasaba, či jen krátce hasa, to jsou dlouhé bambusové či kryptomeriové tyče na stromech podél hrází rýžových polí.

Samotné vázání není nijak složité, má však v sobě

dlouhou historii a spoustu moudrosti. Každý, byť

sebemenší pohyb, má svůj smysl. Co se zdálo

na první pohled snadné, pak člověku

přidělá vrásky na čela.

Koleno, které se vklíní

pod nově položenou tyč, nejenže určuje výšku,

ale zároveň zaručuje stabilitu. Stačí opomenout

jednu maličkost a poroučíte se k zemi...

Jedno pole o čtyřech řadách to dá tak jedno hjó

čili 6o kilo, počítájí místní,

ale do duše se vloudí pochyby

a obavy, kolik že se to na tom

našem políčku souženém

plevelem urodí...

Skoro hotovo. Čtyři řady.