čtvrtek 31. prosince 2009

První letošní sníh v Lesní školce


Prosincový sníh většinou brzy roztaje, vysoké závěje patří až Novému roku, ale i tak přichází se sněhovou nadílkou do Lesní školky spoustu radosti.
Po vydatných listopadových lijácích, se krajina oblékne do zářivě bílé a fantazie nemá náhle žádných mezí. Ani palce v promočených botách nezebou...


Miso

Japonská kuchyně se neobejde bez miso, tedy pasty ze sójových bobů. Je základem typické japonské polévky misoširu, používá se k dochucení tohoto či onoho, k přípravě nakládané zeleniny; zkrátka má nespočet využití. Koupíte ji pochopitelně v každém obchodě, ale není nad domácí výrobu. Příprava není složitá, zvláště když máte zdatné pomocníky. Do měkka uvařené boby rozemelete, přidáte dobrou sůl a kvasnice, dobře promícháte a prohnětete. A pak už necháte volný průběh přírodní fermentaci. Za nějakých deset měsíců je domácí miso hotovo.

pátek 25. prosince 2009

Zima je tady


Sníh se tady v japonské prefektuře Niigata začíná hromadit až se začátkem nového roku, ale první nadílka náš kraj do bílého hávu oděla už ke konci prosince. Nejen na svazích okolních hor, ale i dole ve městě se vytvořili zhruba čtyřiceticentimetrové závěje.


Když uvážíte, že jsme jen asi pět kilometrů od pobřeží Japonského moře a nadmořská výška se tu pohybuje kolem patnácti až dvaceti metrů, je to slušný výkon. I proto se zdejšímu kraji přezdívá "Sněhová země". Sněhové mraky, které do sebe nasály vlhkost nad mořem, se nepřehoupnou přes hory dále na východ do nížiny Kantó k hlavnímu městu a vše spadne sem k nám. Dnes už je po ruce všemožná technika, ale kdysi nebylo v lidských silách odklidit všechen sníh, a tak na místy čtyř až pětimetrových závějích stávala cedule: "Zde pod sněhem je město Takada." (Jináč by poutníci najisto tu bílou pláň prostě přešli.) Místní lidé hloubili mezi domy tunely, pod sněhem pokračoval každodenní život. Horské vesnice odřízly od města zapadané průsmyky a lidé tak byli zvyklí postarat se sami o sebe. Dnes, kdy je po chvilce bez elektřiny vše vzhlru nohama, už si to nedokážeme ani představit. Se vší tou technikou jsem čím dál tím slabší a zranitelnější...


úterý 15. prosince 2009

Yusuke Seya

Konečně se podařilo otitulkovat jednu z Yusukeho písní a zveřejnit ji na YouTube. Záznam z živého vystoupení z poloviny listopadu a písnička Moje práce.

Yusuke Seya: Moje práce

Sněžnice

I letos jsme se pustili do vyrábění sněžnic. Zima ve Sněhové zemi se bez nich neobejde.
Nejprve musí člověk nasekat rovné větve bez suků. V některých krajích se používá bambus,
tady u nás léta prověřila kvalitu nízkého stromu, kterému se říká aburačan a který je bohatý
na olej. Prý se z jeho plodů kdysi olej kdysi skutečně získával.

Krásné listopadové počasí.

Nejprve se musí uřezaným větvím "domluvit", aby se lehce ohýbaly. Žádné nahřívání,
rovnou s nimi do ohně.

Ohýbat se musí dokud je žel... větev teplá. Jinak snadno praskne.

Najít ideální tvar, tu uvolnit, tu přimáčknout a je to. A rychle svázat.

Oblouk je potřeba ještě zahnout tak, aby byl přede a zadek sněžnice
mírně vystouplý a snáze se stoupalo do svahu.

Hotovo.


A díl pro naši rodinku. Že jsem se ale zapotil...

čtvrtek 3. prosince 2009

Kójasan


Na sklonku listopadu se mi naskytla příležitost vyrazit pracovně na horu Kójasan. Jedno z center japonského buddhismu se nachází v prefektuře Wakajama, obklopeno nespočetnými horskými hřebeny a hlubokými
údolími. Takřka před 1200 lety zde první klášter založil mnich Kúkai, jeden z otců japonského buddhismu a zakladatel sekty Šingon. Stranou
od ruchu hlavního města, hluboko hluboko v horách se zrodilo "svaté" místo zasvěcené buddhistické praxi. Ne nadarmo byla hora Kója nedávno v rámci UNESCO prohlášena za světové kulturní dědictví.

Lokálka si to supí do prudkého kopce, za okny se co chvilku mění scenérie, co chvíli se pod námi rozevírá hluboký sráz a jedno údolí střídá druhé. Je sice konec listopadu, ale sluníčko vyhřívá hřebeny na protější straně, tu a tam se na větvích ještě houpají sytě oranžové tomely, slívy, z nichž se v tomto kraji vyrábějí slavné nakládané umeboši, už jsou sklizené.



Na konečné stanici přesedáme na lanovku, která nás konečně vynese na horu Kója. Odtud pak vede klikatá cesta přes chrám Njonindó, kde v minulých časech byla konečná pro ženy; odtud už směrem k chrámovému komplexu mohli jen muži.

Kdysi zde stáválo více jak tisíc chrámů a klášterů, do dnešních dnů se jich dochovalo kolem 150, za což může mimojiné i reforma v éře Meidži, kdy byla provedena odluka církve od státu. Chrámy a kláštery jsou obklopeny malými krámky, časté jsou lékarny, z nichž ještě dýchá atmosféra pozdního období Meidži. Proč lékárny? Hora Kója je jak místem buddhisté praxe, tak místem poutním. Zakladatel sekty Šingon mnich Kúkai, známý s
píše pod svým posmrtným jménem Kóbó Daiši, o němž se traduje že ve fenomenální básni (která je sama o sobě mistrným převodem původní sútry do japonštiny) jako první zformoval japonskou abecedu iroha, se stal jako jeden z
"Velkých mistrů" centrem kultu, díky němuž i v dnešních dnech stoupají poutníci příkrými stezkami hory Kója; občas se ozve troubení na roh, občas se na cestu mezi chrámovými
zdmi vyhrne zástup poutníků v tradičních bílých oblecích.

Mimochodem, městečko má zhruba 4000 stálých obyvatel, z nichž takřka polovinu tvoří mniši a kněží. Najdete zde také buddhistickou univerzitu. Ale předně zde narazíte na zástupy turistů, které sem nepřetržitě vozí autobusy. Chcete-li si užít atmosféru nespočetných chrámů obklopených lesy a hlubokými horami, budete si muset přivstat.

Ubytování na hoře Kója poskytují i četné kláštery. Snad ubylo adeptů věnujících se přísné praxi... I já jsem hlavu složil nedaleko chrámové síně v místě, kde kdysi spávali mniši. Za papírovými posuvnými stěnami byl až do noci slyšet tichý hovor poutníků. Ráno před šestou už zněl chrámový zvon zvoucí k ranní modlitbě. Zima je, zima. Na konci listopadu nepočítejte s tím, že teplota (ani uvnitř) přeleze přes pět stupňů. Cožpak v noci, to se člověk zachumlá do nadýchaného futonu, ale ráno... Přítmím chrámové síně se nese zvuk súter a vlídná tvář, se kterou na nás shlíží Odžizósama, uctívaný v tomto chrámu, zahřívá u srdce.

Strava v klášteře je pochopitelně bezmasá, prostá, ale velmi lahodná. Nakládaná a smažená zelenina, tófu...

Jak jsem se zmínil v úvodu, byl jsem tu pracovně, takže jsem neměl ani špetku času na pomalé loudání se za slavnými chrámy, nicméně, pokud je libo - následují fotografie z časné
ranní procházky. Mimochodem, zářivě červená je pagoda Konpondaitó, stojící tu od časů velkého Mistra, ude jsou uctívání buddhové stojící v centru tajného mystického učení
sekty Šingon.

Na cestě zpět se údolí pod námi zahalila do mraků. Japonština pro to zná výraz unkai čili moře mračen. Člo
věk si tak opravdu připadá jako v jiném světě, jako na posvátné půdě, kde mus nezbývá nic jiného než zasvětit svůj život praxi a studiu Buddhova učení. Tak! A lanovkou zpět do našeho pomíjívého světa...



pondělí 16. listopadu 2009

Čeština na cesty (japonská verze)

Na přelomu října a listopadu zavítal do Čech náš kamarád, písničkář Yusuke Seya. Odehrál hned několik malých koncertů, vypil něco piva, pojedl knedlíky a nás velmi zajímalo, jak tuto českou "cestu" strávil...

Hned na prvním koncertě po české přestávce se z rozverné improvizace zrodila dokonalá učební pomůcka - chystáte-li se do Japonska, popřípadě chystá-li se Váš japonský přítel do Čech, doporučte mu tuto píseň. Během několika slok si osvojíte základní konverzační obraty a hravě zvládnete i objednávku v restauraci.

(Nahrávka z živého vystoupení zveřejněna s laskavým svolením autora.)

sobota 14. listopadu 2009

Podzim je tady

Už více jak rok uplynul od posledního příspěvku. Nějak jsme zaháleli...Nebo naopak měli spoustu práce...? Ať tak či tak, nedávná návštěva českých krajů nám zase dodala špetku energie a odhodlání psát dál. A že na blog.cz ne a ne zprovoznit některé funkce, přesouváme se definitivně sem.
Zatímco se noční teploty v Praze pohybovaly těsně kolem nuly, po návratu do Japonska se teplota ještě občas přehoupla přes dvacet stupňů a na tváři hřálo stydlivé podzimní slunko. Javorové listí už se barví do rudé, kopce za městem se choulí v cudných barvách - pestrých a přitom tak prostých. Ta paleta, co se před námi každý den rozevírá, hřeje u srdce. K ránu, když se ranní slunko opře do rudě zbarvených sakurových listů před oknem, naplní se pokoj směsí červené a oranžové. To je pak vstávání...!
A hory? Vrcholky už mají nasazenou bílou čepici. Ještě chvilku však potrvá, než zima dorazí do vsi. Mimochodem, na fotografii je hřeben hor Gongendake a Hokogatake oděný do bílé, tak jak ho zachytil náš kamarád Sóei Jošida.