Jamaimo - "horské brambory"

"Koharu bijori," doslova "jako malé jaro"... tak říká

našinec, když se v čase podzimních plískanic a sychravého

šedivého počasí na pár dní vyčasí a obloha se modře

rozzáří. Jak kdyby skutečně na okamžik nastalo jaro.

Chystali jsme se využít pěkné počasí na poslední

polní práce před příchodem zimy, ale kamarádův telefonát

změnil naše plány. Vyráží se na jamaimo, "horské brambory"

rostoucí divoce v okolních kopcích.

Tak! Nářadí by bylo...

Přes rokle a pár příkrých svahů,

i malý medvěd statečně šlapal...

Pokud neoznačíte včas místo, kde

se pod zemí skrývá jamaimo,

listí opadá, stonek podobný liáně vítr

urve a kde nic tu nic...

Na dolním obrázku je první úlovek.

Bohužel se však jedná o tzv. tokoro,

příbuzného "horských brambor".

Je bohužel hořký a není k jídlu,

ale v minulosti ho místní lidé

používali jako lék...

Jamaimo, jinak též Dioscorea japonica,

patří do čeledi smldnicovité (někdy

se též říká jamovité, jak jsem

vyčetl z wikipedie) a k jídlu jsou

jejich škrobnaté hlízy schované

hluboko pod zemí.

Jakmile narazíte na "horkou stopu,"

musíte kopat a hrabat a hrabat...

Když se však přiblížíte

k samotné hlíze, je třeba

být velmi opatrný. Stačí

trochu žďuchnout a hlíza

se nenávratně zlomí.

První úlovek!!!

Doma jamaimo obvykle najemno (velmi najemno) nastrouháme,

smícháme s daši a vajíčkem (aby jamaimo nezhnědly),

a jak ukazuje dolní snímek - posypeme řasami nori a

chuť doladíme křenem wasabi a sójovou omáčkou.

To by ovšem nebyl horský kraj,

aby se nepyšnil tradiční krmí

z jamaimo. Základ je stejný.

Tedy na jemném struhadle

přeměnit hlízu na táhlou,

lepkavou hmotu, kterou

ovšem místní dochucují

pouze polévkou misoširu.

Výsledkem je nejen

sytě hnědá barva,

ale i výrazná, chce se říct

"čistá" bramborová chuť.