sobota 27. února 2010

Valentýn

I do Japonska dorazil svátek svatého Valentýna. I když procento křesťanské populace kolísá kolem jednoho až dvou procent, stejně jako křesťanské Vánoce našel Valentýn místo v japonském kalendáři. Přijmout cizí vlivy a kulturu a zároveň je přizpůsobit japonskému prostředí – tato vlastnost je již po dlouhá brána jako jedna z charakteristických vlastností japonské kultury. Pravda, svatý Valentýn by se divil, jak to dopadlo s tradicí jeho tajných křesťanských svateb. Japonské oslavy se totiž nesou ve znamení čokolády. Ano, čokolády. Není obchod, který by od konce ledna nelákal zákazníky na speciální nabídku čokoládových dobrot z vyhlášených cukrářských dílen. A pozor – obdarovávány nejsou slečny a paní, ale muži. Nevím, zda-li je to vinou emancipace, zda-li v tom má prsty skutečnost, že japonské ženy jsou zvyklé (pochopitelně jsou i výjimky :-O ) své muže více opečovávat, či zda se jedná o trik, které (stejně jako s tou čokoládou) ušili na něžné pohlaví výrobci cukrovinek a obchodní řetězce. Že se japonský svátek od původního obsahu vzdálil na míle svědčí i fakt, že existuje například giričoko – čokoláda, kterou dáváte pouze z povinnosti, třeba všem mužským kolegům v práci. K tomu přidejme třeba tomočoko, tedy výměna čokolád mezi kamarády a kamarádkami, nejčastěji stejného pohlaví. Existují i ti, kteří vhodnou vybranou, chutnou a exluzivní čokoládou obdarovávají sami sebe. A pak se v tom vyznejte.




Kůň


Každé jaro, když nastalo období sázení rýže, zastal na poli spoustu práce kůň. Není divu, že se stal pro místní nenahraditelným pomocníkem a důležitou „osobností“. I to stojí jistě v pozadí svátku, který se jmenuje zcela prozaicky – „kůň.“ V nejzašší osadě údolí Kuwadori tento svátek před lety na chvíli zmizel, ale byl naštěstí obnoven, a tak i dnes obcházejí koně dům od domu a divoce skáčí. Tím výše, tím bohatší bude úroda. Tedy, alespoň se to tak říká.

video

Sněžnice

Po zhruba dvou měsících je dřevo dostatečně vyschlé a konečně je možné sněžnice dokončit. V zásadě stačí jen pevně spojit přední a zadní část, zespodu připevnit „drápy“, aby to neklouzalo. Bota se připevňuje na prostředek vypletený provazem z rýžové slámy. Díky tomu je volný jak předek a pata a i na příkrém srázu neztrácí člověk stabilitu. Hotovo!



Hory jsou za humny

Ještě v Čechách jsem se často za lyžováním trmácel dlouhé kilometry do francouzských či rakouských Alp. Chce-li si člověk zalyžovat, nic jiného mu nezbývá. Tohle vědomí ve mně nějak utkvělo, takže si ne a ne zvyknout, že pořádné kopce jsou za našimi humny. Nikoli týden strávený někde v lyžařské středisku, ale chvilka při polední pauze či přestávka mezi prací stačí, aby se člověk parkrát svezl. Vršky japonských Alp za sebou, moře před sebou... Dvakrát třikrát a pak tradá domů.


Už skoro sto let


 Přesně před devadesátidevíti lety přinesl důstojník tehdejší rakousko-uherské armády Theodor von Lerch lyžování do Japonska. Kolébkou japonského lyžování se tak staly nikoli svahy japonských Alp, ale mírné kopce v Džóecu vzdálených jen pár kilometrů od pobřeží Japonského moře. Mimochodem, ač byl von Lerch rakouské národnosti, prožil mládí v Praze a co se lyžování týče, byl žákem průkopníka Žďárského. Pojítek s českou kotlinou je tak dost a dost.



 
 Lyžování se sice jako sport v Japonsku rozšířilo, zajímavé ale je, že si lyže nenašly místo v každodenním životě ve Sněhové zemi. Jen jediná horská osada, v horském údolí schovaná a již zaniklá vesnička Uširodani, je známá tím, že místní při cestě na trh v Takadě používali lyží. Jinak si po dlouhá léta udržely pozici sněžnice, které později vystřídal automobil…



 Na připomínku prvních lyžníků se každoročně v Džóecu koná Lerchův festival. Z von Lercha se stal maskot s velikou hlavou, ale po stráních se stále prohánějí frajerští lyžníci s jednou holí.

neděle 7. února 2010

Secubun aneb čerti v únoru

Zapomeňte na předvečer svátku svatého Mikuláše. V Japonsku chodí čerti 3.února. Právě na tento den připadá svátek zvaný secubun, jednoduše řečeno předěl mezi jednotlivými ročními údobími; v tomto případě se slaví příchod jara (ri´šun).


Původně se jednalo o rituál císařského dvora, postupně, zvláště v období Edo, se rozšířil mezi široké vrtsvy. Připomenutí si plynutí ročních období spolu s obřadem očisty zůstalo (alespoň pod povrchem) dodnes. A proto se vyhánějí čerti - představující zlé síly. Na japonské čerty platí fazole (v tomto případě pražené, neboť z pražených fazolí květ nevykvete; podle staré legendy se ten nejzlejší a nejpřísnější ze všech čertů vrátí až z fazolových bobů květ vykvete - čemuž se mazaný našinec pražením vyhne...). Když čerti vtrhnou dovnitř, čeká je fazolová salva a pokřik: "Čerti ven! Štěští dovnitř!" Všechny zlé síly tak i s čerty zmizí pryč.



Znak používaný pro japonský výraz pro čerta "oni", pochází pochopitelně z čínštiny, kde však označuje duši zemřelého. Bezpochyby pod vlivem buddhismu se i v japonštině ujal tento význam, zvláště při líčení buddhistického pekla, nicméně "čerti" tu byli již dávno dávno předtím. Ve více jak tisíc let starých básních se o čertech píše jako o "mono", o "věcech", neboť se jednalo o nadpřirozenou sílu tak silnou a strašlivou, že nebylo radno ani dávat tomu jméno. Ve spoustě pozdějších legend, příbězích a pohádkách (nejznámější je asi ta o broskvovém klučinovi jménem Momotaró) se pak čerti objevují už v trochu "polidštěné" formě; většinou přestanou tropit v okolí umpárny a končí pokořeni či vyhnáni nějakým světcem nebo silákem.

I čerti, co letos dorazili do Lesní školky, zmizeli mezi bílými závějemi. Mimochodem, červená a modrá nejsou výrazem extravangance posledních let. Japonští čerti jsou už od praprapradávna modří a červení...