Borůvky

Jeden náš kamarád pěstuje v horách kanadské borůvky, z nichž dělá džem. I letos (kvůli notné sněhové nadílce asi o týden později než obvykle) se zbarvily borůvkové plody do modra.

Zapomeňte na maličké keříčky českých borůvek. Na některé "stromy" si musíte vzít štafle, aby bylo možno sklidit. Tak, tak...i letos jsme vyrazili na pomoc při sklizni, která potrvá až do začátku září.

I malý medvěd pomáhal...

... ovšem jen zdánlivě. Košíček se ne a ne naplnit!

Občas se mezi listy mihne majestátná postava tesaříka. Ve skutečnosti ale není ale moc vítaným hostem, neboť se s chutí pouští do větví a kmínků borůvkových keřů. Při pěstování borůvek se nepoužívá hnojivo ani postřik proti škůdcům, jsou však farmy, které třeba dětem vyplácejí určitý obnos za jednoho odchyceného tesaříka (to se netýká jen borůvek ale prakticky všech ovocnářů a sadařů).

Chvilka oddechu na mezi

Mezi prací na poli přijde k dobru trocha odpočinku ve stínu stromů i voda, co pramení v nedaleké roklince (i když pivo také není k zahození...), tělo i ducha pak dokonale osvěží i sladké moruše, oblíbená to pochoutka "malých medvědů", kteří kvůli sladkým plodům občas zapomínají na okolní svět. Dříve se (a to nejen v našem kraji) hojně pěstovaly moruše jako potrava pro bource, s nimiž stojí a padá výroba hedvábí.

Na horním snímku jsou plody hlošiny (japonsky gumi; elaeagnus), které maji trochu trpkou chuť, ale chuťové pohárky potěší přinejmenším stejně jako moruše.

Slivoňové deště

Každý rok v čas, kdy si předávají vládu jaro s létem, dorazí do Japonska cuju, slivoňové deště. Vlhko a teplo, doba, kdy se daří plísni všech druhů, kdy se při sebemenším pohybu na člověka lepí šaty. Okolní hory se stále vznášejí v oparu, pohrávají s mlhou a mraky a co okamžik vytvářejí novou a novou scenérii. Jen málokdy se vyjasní, tak aby bylo vidět až na obzor.

Ve Sněhové zemi se takřka každý den snese z oblohy něco kapek, občas se rozprší pořádně, ale není to nic proti Kjúšú na jihu, kde zrovna dnes vytrvalé deště strhly kus hory a poslaly hnědé bahno a kamení dolů do vsi. Naštěstí se to obešlo bez obětí na životech, stejně jako včerejší prudký liják o oblasti Tokia, kde se pod vodou náhle ocitlo náhle zhruba dvě stě domů a kde napadlo za několik hodin tolik srážek, jako v rodném Polabí za půl roku.

Během slivoňových dešťů kvetou hortenzie. Baňaté květy zdobí každý roh a naplní zvláště modrou barvou celý kraj. Kapky deště, co ulpěly na květech a listoví, jim pak ještě přidají na kráse. Hortenzie jsou možné jediné, kdo má ze slivoňových dešťů radost.

Slivoňové deště jsou úkazem specicfikým právě pro Japonsko, zasahují ještě na Taiwan a jižní části Korejského poloostrova. Mezi květnem a červencem se v oblasti střetává teplý a suchý vzduch z mongolského vnitrozemí, studený a vlhký vzduch od Ochotskéh moře a výrazně vlhký ale pro změnu teplý vzduch z monzunového pásu v oblasti Indonésie.

Jakoby nestačilo, že si člověk připadá chvilkami jako v prádelně, že musí dbát na to, aby pořádně větral a do útrob vestavěných skříní ošiire naskládal dostatečné množství "odvlhčovačů" (plastiková vanička s membránou a chloridem vápenatým - za pár týdnů nastřádá půl litru vody jako nic...), jinak ze zálohy zaútočí plíseň. Zvláště před deštěm se nepohne ani lísteček a je parno k zalknutí. Proto je zvykem pověsit na zápraží či okno zvoneček fúrin, jenž se zachvěje při sebemenším poryvu větru a alespoň dodá člověku pocit, že se přiblížil svěží vánek. Vůně katorisenkó, kouřového odpuzovače komárů, a jemné cinkání zvonků fúrin patří už neodmyslitelně k japonskému létu.

Nu vot těchnika...

Oteplilo se,

ohřála se i voda v rýžových polích

a rýži se konečně daří.

Po týdnech, kdy ji trápila studená voda stékající z hor či nájezdy mlsných brouků, si konečně rýže oddychla, dostala správnou barvu a trochu povyrostla. Naneštěstí se však daří i všem možným plevelům a spol. Třeba taková konagi, monochoria vaginalis, se ukrývá přímo mezi stonky rýže a tváří se jakoby nic. I hrázky a meze, které člověka pracně posekal ještě před sázením, už se zase proměnily v džungli.

Naštěstí je tu technika, která v boji proti pleveli všeho druhu. Prostor mezi jednotlivými svazky v jedné řadě sice zůstane nedotčen a zbývá (tak jako dosud ruční "čištění"), plevel mezi řadami mizí v hlubokém bahně, kde se pozvolna mění v hnojivo. S technikou získává zemědělný lid i více času na obhlížení polností ;-) , takže krom obligátního kosení hrázek a strání, se člověk může těšit z další a další generace žab, s takřka každodenního setkání s šimahebi, příbuzné naší užovky (Elaphe quadrivirgata ) či z prvního setkání s koimuši (appasus japonicus), vodním broukem, jehož sameček nosí vajíčka na zádech a stará se o ně až do vylíhnutí larev. Také není nouze o čolky ohňobřiché, ale rovněž i o pijavice, což už není zas až tak velká radost.

Rotační plečka

Imori, čili čolek ohňobřichý (Cynops pyrrhogaster)

bříško má opravdu jak v jednom ohni...

Copak to asi vyrábí?

Ahoj, opět se hlásí Niko.

Tentokrát Lesní školka a veselá ruční práce.

Během procházky jsme nasbírali různé lístky či kvítky. Tak copak z nich asi vznikne?

Hmm...nějaká trubička...

Nakukuje dovnitř a kroutí s tím dokola...

Už je jasno!? Tak, tak, to, co jsme vyráběli, byl krasohled. Krasohled z kvítků, co se nám během procházky zalíbily. A svět, do kterého jsme se zatajeným dechem nahlíželi, takhle krásně zářil:

Luční kvítí či květy plevele, tak obyčejné a rostoucí na každém rohu. Ve skutečnotsi jsou velkmi překrásné. Tu jejich krásu nesledovaly se vzrušením nejen děti, ale i dospělí.

"Zase zítra nabíráme jiné lístky a květy, viď," povídal nadšeně syn před spaním. Najde i zítra pěkné kvítky? Zítřejší procházka bude zase o kus zajímavější.

(původní text a foto: niko)

Létavka - nový život

Ahoj, opět se hlásí Niko.

Třicet let mi trvalo, než jsem si toho všimla. Mám ráda žáby! A tak vám dnes představím žábu, obyvatelku mých oblíbených japonských horských vísek. Bydlí i v našem horském políčku a jmenuje se moriaogaeru, čili létavka (Rhacophorus arboreus).

Už samotné jméno nám o ní dost napoví - mori znamená les, ao pak zelenou barvu (zahledáte-li ve slovníku, vyleze vám na stoprocent modrá, ale nenechte se zmást. Japonské vnímání barev je zcela odlišné od českého. Koneckonců zelená na semaforu je v Japonsku také ao.) Ale vraťme se zpět. Moriao je žába, která hbitě šplhá po stromech. Odstín barvy se liší od žabky k žabce, ale víceméně se jedná o světle zelenou. Její příjemně hluboké kvákání nás během parných dnů doprovází při práci na poli.

　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　Dobrý den! Jmenuji se létavka.

　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　Nedívejte se prosím na mě tak upřeně...

（Podrobné informace najdete zde. v japonštině.　
　http://www.hitohaku.jp/education/frog/zukan/moriao.html　　）

Největší specialitou létavky jsou její vajíčka. V čase páření vylezou létavky na větev vyčnívající nad vodní hladinu, kde z pěnové hmoty vytvoří vajíčkový vak.

Jednou tak velkou samičku obklopí hned několik samců a všichni svorně nohama míchají oplodněná vajíčka tak, až vznikne velmi jemná pěna chránící samotná vajíčka.

Hned několik samečků najednou... Nikde ale není vidět, že by se o jedinou samičku nějak přetahovali. Pro další generaci, pro pokračování nenahraditelného života, jak by se navzájem chránili, jak by splynuli v jedno tělo.

Po zhruba jednom až dvou týdnech se na svět vyklubou pulci. Trpělivě čekají na déšť, a když se se v dešťových kapkách rozpustí pěna, padají i s ní přímo do vody jeden za druhým...žbluňky žbluňk. Potom už (stejně jako u jiných druhů žab) žijí pulci létavek ve vodě, než jim narostou nožky a stanou se z nich dospělé žáby a žabáci.

I letos se nám podařilo spatřit porod létavek. Okamžik, kdy se rodí nový život, nenahraditelný život, sledoval se zatajeným dechem i čtyřletý syn. Spolu s nenahraditelnými kamarády.

Zrod nového života je sice velkým dramatem, odehrává se však tiše, bez jediného zvuku. Tenhle zázrak se jistě zapíše i do srdcí malých zbojníků.

Přála bych si, aby nikdy nezapomněli. Na okamžik, kdy jim rodící se nový život zcela učaroval.

(původní text a foto: niko)

Jazz v chrámu

Většinou se z buddhistických chrámu line zvuk súter a vůně kadidla, nedaleký chrám Džókódži, spojený s jednou z velkých postav japonského buddhismu, s Šinranem, se ale čas od času promění na koncertní síň. Tentokrát sem zavítal Jamašita Jósuke, jazzový pianista známější možná více v zahraničí než v Japonsku. K tomu si přidejte: za bubny sedí Ponta Murakami, na basu hraje Sakai Benisuke a na basovou flétnu Tenda Tóru. A jméno formace, která se dala dohromady "jen" kvůli čtyřem koncertům, zní: The Force. Jak jinak! Po dlouhé době jsem zažil pořádný živý koncert, při němž zapomeneš, kolik je hodin, kde jsi, co jsi a odkud jsi přišel. Hudba člověka zcela spolkne a prostoupí i do malíčků u nohou. Jakpak by ne, když to evidentně baví i ty čtyři na malém improvizovaném pódiu. I zbojníka to zhruba na hodinu zcela přikovalo, což je vzhledem ke zbojníkově povaze výkon přinejmenším úctyhodný a srovantelný tak k deseti svazkům oblíbených knížek...

Mimochodem, bezesporu největším lákadlem tohoto koncertu byl samozřejmě Jamašita Jósuke, ale to co předváděl Tenda Tóru, bralo nejen mně dech. Tenhle jazzový mistr žije a hraje v německém Berlíně, takže pokud budete mít náhodou cestu kolem...

Jsme na poli

Více jak týden prakticky nezapršelo a teploty se konečně usadily na červnových hodnotách. Rýžová políčka se proměnila v teplou lázeň; ještě mladé sazečky rýže si myslely pravděpodobně něco velmi podobného jako můj děda, když se se slovy: "To je dneska kafíčko...", nořil do teploučké vody českých rybníků.

Pravda, teplé počasí svědčí nejen rýži, ale i pleveli. Co se jen vyrojilo zelených špuntů, co jich zapustilo zatím tenoučké kořínky do jemného blátíčka. A k nim se přidala armáda nosatců (japonsky zómuši) - což o to dospělí broucí jen ukusují listí a nechávají na něm typické oranžové čárky, ale když se pak larvy pustí do kořenů...

Správně hádáte, že jedním z důvodů, proč se na tomto blogu neobjevil už nějaký pátek žádný příspěvek, je boj s plevelem a nosatci. Nejjednoduší by bylo postříkat pole přípravky proti pleveli a proti hmyzím škůdcům a pak už se věnovat je sekání trávy na hrázkách aze (nebo postříkat i ty...) - tak jak to praktikuje většina zemědělců, ale to už by nebyla žádná legrace. Navíc na těch třech malých horských políčkách, na kterých hospodaříme, se to ve třech dá krásně zvládnout a ještě zbude čas zasadit dýni, rajčata a okurky, když přijde na člověka při práci na poli hlad.

Zasazeno jest.

Když se při sázení rýže brodíte bahínkem, občas kromě pulců narazíte třeba na jehlanku, nebo na fotce zachyceného lovce jménem taikouči, který v japonsku jméno dostal podle předních nožiček připomínajících paže bijící na buben. Místo paliček na buben však svírají pevně kořist, do které taikouči vpustí látky pro mimotělní trávení, které pulce či malé rybky připraví rovnou k hostině. Mimochodem taikouči (Laccotrephes japonensis) patří stejně jako jehlanka do čeledi splešťulovití (nepidae), jeho anglický název pak zní water scorpion; skutečně, svým tvarem skutečně škorpióna připomíná.

Květnové teplé počasí zahřívá vodu v rýžových políčcích, nejvyšší čas zasadit rýži. Do měkkého bahínka se hrablem narýsují linky, do nichž pak člověk sází tři čtyři sazečky rýže. Dnes už jsou na polích k vidění sázecí stroje - od malých, které člověk před sebou tlačí až po velké automatizované stroje, co na jeden zátah zasadí šest či osm řad. Kdysi se zpívaly při sázení písně určující rytmus této společné práce; vskutku, po několika hodinách stereotypní práce opravdu člověk dostane chuť zazpívat a zapomenout na bolavý hřbet. Cožpak malé políčko, ale když se před člověkem táhnou nekonečné tři řady... Urýpnout tři čtyři svazečky, zabořit s nimi ruku do bahínka, jemně pošťouchnout prostředníčkem, a zase o krok dál - a tak dokola po celý den.

Letošní první ulovená vážka.

Ať z tebe vyroste veliká veliká rýže...

Je třeba dodržovat mezi sazeničkami zhruba pravidelný odstup a zasadit je pěkně rovně.

Když dojdou zasezečky, přijde řada pro "pošťáka" na hrázce.

Už skoro hotovo. Odpolední slunko se opírá do zad. Žáby kvákají. Agroromantika...

V blízké roklince bydlí pod kamenem pan krab.

Křenu wasabi se daří v chladné, čisté, nejlépe čiperně proudící vodě.

Jen aby horské prameny vydržely. Sněhu bylo v zimě dost a dost, tak snad...

Pulčíci mají horské lázně.

Ohřátou vodu odvádíme z horního políčka do prostředního,

a pak dále dále kaskádou terasovitých polí.

Z vrcholku kryptomerie shlíží na sázení volavka.

Trochu to připomíná zrod života na Zemi - teplounké bahínko... Tak ať se v něm sazečky pěkně uvelebí!

Co nevidět se tu a tam začnou objevovat "hlavičky" všech možných rostlinek, kterým se v tomto blahodárném prostředí taky velmi daří. Až do sklizně bude nutné několikrát všechnu tu havěť pečlivě vytrhat. Což dá pořádně zabrat! To je i důvod, proč drtivá většina zemědělců používá chemické postřiky (v některých případech nejen proti plevelu, ale i proti broukům). V minulosti se krátce po osázení pole "zašlapávala", aby tak člověk udusal ještě v bahně schovaný plevel, někdy si brali rolníci na pomoc kachny (což se u ekologického zemědělství dostává zpět do módy); stejně se ale musíte do podzimní sklizně několikrát s plevelem utkat v přímém souboji. Ó, záda..!!

Květnové odpoledne v údolí Kuwadori

Ještě před pár týdny byl na strmých srázích údolí Kuwadori k spatření sníh, kde je mu ale konec. Na místě, kde roztály poslední sněhové závěje, kvete teď kandík. Sněhovou nadílku připomínají i zlámané a zohýbané větve stromů, nevyhnutelný osud obyvatel Sněhové země. I takto pocuchané stromy však na jaře dávají na odiv své květy a znovu dojímají poutníka svou silou, která se neskloní ani před čtyřmi pěti metry sněhu.

Zatímco hluboko v horách usrkáváme voňavou kávu, na protějším stromě právě pilně hloubí své hnízdo samička strakapouda (japonsky kogera, strakapoud ussurijský).

Ospalé odpolední slunko láká do houpacích sítí.