Většinou se z buddhistických chrámu line zvuk súter a vůně kadidla, nedaleký chrám Džókódži, spojený s jednou z velkých postav japonského buddhismu, s Šinranem, se ale čas od času promění na koncertní síň. Tentokrát sem zavítal Jamašita Jósuke, jazzový pianista známější možná více v zahraničí než v Japonsku. K tomu si přidejte: za bubny sedí Ponta Murakami, na basu hraje Sakai Benisuke a na basovou flétnu Tenda Tóru. A jméno formace, která se dala dohromady "jen" kvůli čtyřem koncertům, zní: The Force. Jak jinak! Po dlouhé době jsem zažil pořádný živý koncert, při němž zapomeneš, kolik je hodin, kde jsi, co jsi a odkud jsi přišel. Hudba člověka zcela spolkne a prostoupí i do malíčků u nohou. Jakpak by ne, když to evidentně baví i ty čtyři na malém improvizovaném pódiu. I zbojníka to zhruba na hodinu zcela přikovalo, což je vzhledem ke zbojníkově povaze výkon přinejmenším úctyhodný a srovantelný tak k deseti svazkům oblíbených knížek...
Mimochodem, bezesporu největším lákadlem tohoto koncertu byl samozřejmě Jamašita Jósuke, ale to co předváděl Tenda Tóru, bralo nejen mně dech. Tenhle jazzový mistr žije a hraje v německém Berlíně, takže pokud budete mít náhodou cestu kolem...
>>když to evidentně baví i ty čtyři na malém improvizovaném pódiu<< to si dovedu zive predstavit... obrazil jsem desitky "live-house" na mnoha mistech Japonska a spolecnym jmenovatelem vsech hudebnich vystoupeni bylo prave zminene vyrazne "uzivani si"...
OdpovědětVymazatno ale v chramu jsem opravdu nikdy nic takoveho nezazil (^_~)
Taky se poslední dobou oddávám jazzu, občas s Hošňákem zamíříme do Jazzdocku, prima nového klubu na Vltavě. Až přijedeš, vezmu tě tam ;-)
OdpovědětVymazatDíky za komentáře.
OdpovědětVymazatDo Jazzdocku se těším, snad se tam někdy v brzku podívám.
Jazz v chrámu je vážně prima. Taky jsem zažil klasiku v kostele, dokonce i japonské sútry v polorozbořeném kostele svaté Anny (?), ale jazz je jazz. Když to ti na pódiu pořádně osolí, člověk si připadá skutečně jak
v malém útulném klubu a dostane chuť objednat si...
Bez přehánění...skutečně se mi dlouhé době stalo, že jsem chvilku nechápal, proč po zhruba patnáctiminutovém báječném hraní muzikanti vyhlásili přistávku, když v tom mě pohled na hodinky přesvědčil o tom, že uplynula více jak hodina. Nevím, jestli to bylo tím chrámem, nebo tím jazzem, každopádně jsem pravděpodobně cestoval po jiných světoprostorech... :-o