Hasagi

Obvykle začínají přípravy na sklizeň rýže už během srpnového svátku obon. Nicméně my jsme se rozhoupali až na začátku září. Dnes už se rýže většinou suší v sušičkách, ale typickou scenérií bývaly zalté klasy vyrovnané jako na hřadlech - takzvaných hasagi. Pravda i dnes můžete vidět, jak někde suší rýži na svodidlech silnic či na jinde, ale klasické hasagi, nebo též hasaba, či jen krátce hasa, to jsou dlouhé bambusové či kryptomeriové tyče na stromech podél hrází rýžových polí.

Samotné vázání není nijak složité, má však v sobě

dlouhou historii a spoustu moudrosti. Každý, byť

sebemenší pohyb, má svůj smysl. Co se zdálo

na první pohled snadné, pak člověku

přidělá vrásky na čela.

Koleno, které se vklíní

pod nově položenou tyč, nejenže určuje výšku,

ale zároveň zaručuje stabilitu. Stačí opomenout

jednu maličkost a poroučíte se k zemi...

Jedno pole o čtyřech řadách to dá tak jedno hjó

čili 6o kilo, počítájí místní,

ale do duše se vloudí pochyby

a obavy, kolik že se to na tom

našem políčku souženém

plevelem urodí...

Skoro hotovo. Čtyři řady.

Volný den v oblacích kouře

Seznamte se, prosím. Tohle je C57, co se o víkendech prohání mezi Niigatou a Aizuwakamacu ve fukušimské prefektuře. Zářijový víkend měl patřit malým medvědům, stále ještě do vláčků a mašinek zahleděným, ale když se podívám na spoustu fotek detailů parní lokomotivy, za kteroužto sbírku se nemuselo stydět ani žalezniční muzeum, říkám si, že na své si přišlo i meděvdí rodičovstvo.

Na nádraží v Niicu, kde měli na nástupišti pěkné staré sloupové hodiny, přibyl nový personál.

Holt je to krasavice, do které se jeden hnedle zakouká...

Různé ciferníky a páčky... I kotel, ve kterém se spaluje uhlí je trošku vidět.

Projeli jsme nížinou Ečigo, která už zezlátla zrajícím rýží

a v místech, kde si to vlak sviští podél řeky Agano, jsme dali parní lokomotivě sbohem.

V Cugawě se pak natáhli do horských lázních a prošli

po zbytcích dlážděné cesty, která tu zbyla jako vzpomínka na cesty knížat daimjó do

Eda a zpět.

Dnes jsme mimořádně necestovali

autem, a tak jedno pivečko

v odpoledním vedru chutnalo

zvláště náramně.

Po dlouhé době

jeden den "volna."

Srpnové pole 3. A nezaprší

Letos jsme se do pěstování rýže pustili samostatně poprvé. Bez nějakých moc velkých znalostí a prakticky bez zkušeností. Navíc jsme odmítli postřiky i veškerá hnojiva vyjma tzv. bokaši, lehce prokvašených rýžových otrub. A aby toho nebylo málo, tři rýžová políčka, která máme na starost, jsou hluboko v horách. Narozdíl od údolí, kde jsou pole napájena z řek a závlahových zařízení, musíme tady v kopcích spoléhat pouze na spodní vodu. Těmto políčkům se říká tensuiden a voda vyvěrá přímo na nich nebo v blízké mokřině. Stačí se projít osázeným polem nebo se pustit do trhání plevele, abyste zjistili, jak velký je rozdíl mezi místy, kde vyvěrá (nebo přitéká) studená horská voda a třeba místy těsně při hrázkách, jež se stále vyhřívají na letním slunci. To všechno má vliv na to, jak rychle a hlavně jak se rýže vyvíjí.

V našem případě je rýže stále ve vodě. Narozdíl od údolí, kde je obvyklé vodu po čase vypustit a uvolnit nahromaděné plyny, případně krátkým vysušením zabránit larvám škůdců ve vývinu nebo je zkrátka usušit, si tady v horách nemůžeme dovolit o drahocennou vodu přijít. Stonky jsou tak stále ve vodě, takže rýže nepotřebuje vyhánět nové a nové stonky ve snaze zajistit si dostatek vláhy. Stonky v horských stále zavodněných políčkách jsou tak tlustší než v údolí a je jich znatelně méně. Tlusté stonky jsou garantem robustnějších, trošku buclatých zrnek, o kterých se říká, že jsou nejlepší na chuť. To by se o rýži musel ale starat někdo jiný než my. No jsem zvědav, jaká rýže se urodí...

Letos bylo deště opravdu poskrovnu. Na konci srpna už voda z polí takřka zmizela, ale i tak si naše rýže udržela svěží zeleň a stojí pěkně vzpříma ( pokud dáte víc hnojiva než je zdrávo, rýže dá, dřív než vyžene klasy, všechnu energii do růstu samotné rostliny; jenže takoví vysocí habáni jsou pak slabí vůči silnému větru či dešti, nebo zkrátka jen nedokážou ustát váhu plných klasů, a rýže slehne. A že takových polí není málo...

V poli se to stále hemží vážkami, žábami a hady...

Ať už to dopadne se sklizní jakkoli, když se tak člověk zahledí na klasy, které se pomalu barví do zlatova a jemně se vlní ve větru, je mu tak nějak dobře...

Srpnové pole 2. Sena

Plevel se už nevytrhává a do pole už člověk nadlouho nevstoupí, ale tráva na mezích a hrázkách a v okolí polí se sekat musí. Mezi fazolkami, co vysázela babička, musí člověk opatrně, nejlépe se srpem...

...ale jinak přijde pochopitelně ke slovu křovinořez. Ať tak nebo tak, dá to pořádně zabrat. Navíc bylo letos pořádně horké léto, takže z člověka teče pot proudem. Navíc se někdy zdá, že na místě zrovinka posekaném už zase vykukuje nová tráva a býlí - tohle je příbeh bez konce.

Člověka to opravdu opravdu unaví

Srpnové pole 1. Rýže vyhání do klasů

Člověk dělá chvíli tohle a hned zase támhleto, a než se naděje, je tu září. Rýže za tu dobu pěkně povyrostla. Tak se teď znovu ponoříme mezi měsíc staré fotky a vydáme se po rýžových stopách.

Na začátku srpna nasadila rýže na klasy. Už jsem se strachovali, zda-li se vůbec klasy objeví. Ale rýže už je taková bojovnice od přírody. Ať si je sebemenší a slabounká, nakonec se klasy vždy objeví. I v případě takových nešikovných rolníků, jako jsme my.

Jakmile se objeví klasy, přestává i boj s plevelem. Jednak rýže už pěkně povyrostla a druhak by člověk mohl poškodit klasy, takže se zkrátka na pole nedostane. A tak i všem těm plevelům, co s nimi člověk tak urputně bojoval, je najednou do tance, a zatímco se tváří jakoby nic, rostou jako z vody. Bílé drobounké kvítky rýže tak nejsou zanedlouho jedinou ozdobou rýžových políček, než se rozkoukáš, tu a tam už vykukují kvítky plevele. Což o to, květy jsou to roztomilé, ale radost z nich zrovna nemáš. A ať si mrmláš po vousy, jak chceš, stejně se pod rýží vytvoří na mnoha místech krásný zelený koberec. To je tak, když se nepoužívají herbicidy...

A zatímco ubírá rýži výživu vykvete konagi do krásy