čtvrtek 3. prosince 2009

Kójasan


Na sklonku listopadu se mi naskytla příležitost vyrazit pracovně na horu Kójasan. Jedno z center japonského buddhismu se nachází v prefektuře Wakajama, obklopeno nespočetnými horskými hřebeny a hlubokými
údolími. Takřka před 1200 lety zde první klášter založil mnich Kúkai, jeden z otců japonského buddhismu a zakladatel sekty Šingon. Stranou
od ruchu hlavního města, hluboko hluboko v horách se zrodilo "svaté" místo zasvěcené buddhistické praxi. Ne nadarmo byla hora Kója nedávno v rámci UNESCO prohlášena za světové kulturní dědictví.

Lokálka si to supí do prudkého kopce, za okny se co chvilku mění scenérie, co chvíli se pod námi rozevírá hluboký sráz a jedno údolí střídá druhé. Je sice konec listopadu, ale sluníčko vyhřívá hřebeny na protější straně, tu a tam se na větvích ještě houpají sytě oranžové tomely, slívy, z nichž se v tomto kraji vyrábějí slavné nakládané umeboši, už jsou sklizené.


video

Na konečné stanici přesedáme na lanovku, která nás konečně vynese na horu Kója. Odtud pak vede klikatá cesta přes chrám Njonindó, kde v minulých časech byla konečná pro ženy; odtud už směrem k chrámovému komplexu mohli jen muži.

Kdysi zde stáválo více jak tisíc chrámů a klášterů, do dnešních dnů se jich dochovalo kolem 150, za což může mimojiné i reforma v éře Meidži, kdy byla provedena odluka církve od státu. Chrámy a kláštery jsou obklopeny malými krámky, časté jsou lékarny, z nichž ještě dýchá atmosféra pozdního období Meidži. Proč lékárny? Hora Kója je jak místem buddhisté praxe, tak místem poutním. Zakladatel sekty Šingon mnich Kúkai, známý s
píše pod svým posmrtným jménem Kóbó Daiši, o němž se traduje že ve fenomenální básni (která je sama o sobě mistrným převodem původní sútry do japonštiny) jako první zformoval japonskou abecedu iroha, se stal jako jeden z
"Velkých mistrů" centrem kultu, díky němuž i v dnešních dnech stoupají poutníci příkrými stezkami hory Kója; občas se ozve troubení na roh, občas se na cestu mezi chrámovými
zdmi vyhrne zástup poutníků v tradičních bílých oblecích.

Mimochodem, městečko má zhruba 4000 stálých obyvatel, z nichž takřka polovinu tvoří mniši a kněží. Najdete zde také buddhistickou univerzitu. Ale předně zde narazíte na zástupy turistů, které sem nepřetržitě vozí autobusy. Chcete-li si užít atmosféru nespočetných chrámů obklopených lesy a hlubokými horami, budete si muset přivstat.

Ubytování na hoře Kója poskytují i četné kláštery. Snad ubylo adeptů věnujících se přísné praxi... I já jsem hlavu složil nedaleko chrámové síně v místě, kde kdysi spávali mniši. Za papírovými posuvnými stěnami byl až do noci slyšet tichý hovor poutníků. Ráno před šestou už zněl chrámový zvon zvoucí k ranní modlitbě. Zima je, zima. Na konci listopadu nepočítejte s tím, že teplota (ani uvnitř) přeleze přes pět stupňů. Cožpak v noci, to se člověk zachumlá do nadýchaného futonu, ale ráno... Přítmím chrámové síně se nese zvuk súter a vlídná tvář, se kterou na nás shlíží Odžizósama, uctívaný v tomto chrámu, zahřívá u srdce.

Strava v klášteře je pochopitelně bezmasá, prostá, ale velmi lahodná. Nakládaná a smažená zelenina, tófu...

Jak jsem se zmínil v úvodu, byl jsem tu pracovně, takže jsem neměl ani špetku času na pomalé loudání se za slavnými chrámy, nicméně, pokud je libo - následují fotografie z časné
ranní procházky. Mimochodem, zářivě červená je pagoda Konpondaitó, stojící tu od časů velkého Mistra, ude jsou uctívání buddhové stojící v centru tajného mystického učení
sekty Šingon.

Na cestě zpět se údolí pod námi zahalila do mraků. Japonština pro to zná výraz unkai čili moře mračen. Člo
věk si tak opravdu připadá jako v jiném světě, jako na posvátné půdě, kde mus nezbývá nic jiného než zasvětit svůj život praxi a studiu Buddhova učení. Tak! A lanovkou zpět do našeho pomíjívého světa...



Žádné komentáře:

Okomentovat