"Koharu bijori," doslova "jako malé jaro"... tak říká
našinec, když se v čase podzimních plískanic a sychravého
šedivého počasí na pár dní vyčasí a obloha se modře
rozzáří. Jak kdyby skutečně na okamžik nastalo jaro.
Chystali jsme se využít pěkné počasí na poslední
polní práce před příchodem zimy, ale kamarádův telefonát
změnil naše plány. Vyráží se na jamaimo, "horské brambory"
rostoucí divoce v okolních kopcích.
Tak! Nářadí by bylo...
Přes rokle a pár příkrých svahů,
i malý medvěd statečně šlapal...
Pokud neoznačíte včas místo, kde
se pod zemí skrývá jamaimo,
listí opadá, stonek podobný liáně vítr
urve a kde nic tu nic...
Na dolním obrázku je první úlovek.
Bohužel se však jedná o tzv. tokoro,
příbuzného "horských brambor".
Je bohužel hořký a není k jídlu,
ale v minulosti ho místní lidé
používali jako lék...
Jamaimo, jinak též Dioscorea japonica,
patří do čeledi smldnicovité (někdy
se též říká jamovité, jak jsem
vyčetl z wikipedie) a k jídlu jsou
jejich škrobnaté hlízy schované
hluboko pod zemí.
Jakmile narazíte na "horkou stopu,"
musíte kopat a hrabat a hrabat...
Když se však přiblížíte
k samotné hlíze, je třeba
být velmi opatrný. Stačí
trochu žďuchnout a hlíza
se nenávratně zlomí.
První úlovek!!!
Doma jamaimo obvykle najemno (velmi najemno) nastrouháme,
smícháme s daši a vajíčkem (aby jamaimo nezhnědly),
a jak ukazuje dolní snímek - posypeme řasami nori a
chuť doladíme křenem wasabi a sójovou omáčkou.
To by ovšem nebyl horský kraj,aby se nepyšnil tradiční krmí
z jamaimo. Základ je stejný.
Tedy na jemném struhadle
přeměnit hlízu na táhlou,
lepkavou hmotu, kterou
ovšem místní dochucují
pouze polévkou misoširu.
Výsledkem je nejen
sytě hnědá barva,
ale i výrazná, chce se říct
"čistá" bramborová chuť.
