Duben, ještě tam budem´ aneb není zimy konec

To si člověk myslí, že už ho nic nemůže překvapit. Když začnou kvést sakury, je čas přezout auto do letních pneumatik, v horách se koukat po mladých výhoncích a ospale si lebedit v teplých slunečních paprscích. A prásk ho! Dnes ráno jsem pomáhal kamarádovi se setbou rýže; pravda, studenou frontou se oháněli v předpovědi počasí a ještě kolem sedmé bylo jen něco kolem dvou nad nulou, z oblohy se však snášel jen studený déšť. Když jsem však cestou na pole zabočil od moře do údolí, otevřela se přede mnou zimní scenérie. I menší kopečky byly jak pocukrované. Rýžová políčka, kde ještě včera kvetly katakuri a sasanky kikuzalki´ičige, jsou náhle v bílém hávu.

Kvetou!

S pořádným zpožděním ale přece! I letos pomalu rozkvétají sakury v takadském parku. Ještě pár dní jim sice chybí do plného květu...

Ke sladkým květům něco sladkého...?

Jarní les

Letošní jaro, zdá se, nikam nepospíchá. Ne že by byla nějaká velká zima, ale ve stínu stromů se ještě schovává sníh. Oblohu zakrývají mraky, pupeny sakur se teprve začínají rozvírat. Zato devětsily kvetou ostošest a i přesliček (jarní, tzv. fertitlní lodyha, jak praví moudré knihy) je letos pořádná úroda. Jarní prázdniny jsme strávili v Kantó; po návratu do Sněhové země městem mírně znavený zbojník ožil. Vlétnul do lesa jako když rybu hodíte do zpátky vody.

Objev! Zbojník se rozplývá nad kvetoucí katakuri, japonskou příbuznou rostlinky kandík psí zub. "Hurá. I v Džóecu je jaro!" Inu, katakuri je pro zbojníky květinou ohlašující příchod jara. Po sedmi letech, které uplynuly od chvíle, kdy semínko spadlo na zem, vyrostou nejprve dva lísty, aby pak osmý rok mohla katakuri ukázat světu krásný květ.

"Katakuri je osm let. Starší sestřička, co..." Na tyto slova zbojník hluboce a významně pokývá hlavou. Na pohled pěkná, a v puse sladká a chutná katakuri. Za sedm let nastřádaný škrob, až se šlověk bezděky usměje, jak jsou listy katakuri sladké a dobroučké. I zbojníkovi chutnaly. Díky horám za tyhle dobroty.

Jarní les v sobě mísí živoucí sílu i smrt. Krutě polámané, k zemi se sklánící zkřivené větve stromů jak by vyprávěly, kolik že letošní zimu napadlo sněhu. Na jiném místě našel zbojník mrtvolku tanukiho, psíka mývalovitého. Během zimy zde jistě vysílený padl a teprve nedávno jeho tělo vydal sníh. Zbojníkovi ještě smrt jako taková není moc jasná, ale když jsem mu poradila, aby nad psíkem tanuki sepjal ruce, vydal se s vážným obličejem hledat květiny. Pak sám od sebe pro nehybného tanukiho přinesl vodu. Les kousek po kousku našeho zbojníka vychovává.

Tam, kde je smrt, musí být i život. Ve vodě z roztátého sněhu sebou mrskají pulci. Malí pulčíci, měřícísotva centimetr. I malý zbojník vypadal s těmi malými špunty v dlani jako velký bráška.

Jarní les - i pouhá procházka přinese spoustu radosti. A navíc, čas horské zeleniny už se blíží. I Lesní školka už začala. Zbojník už zase každý den vesele pobíhá po lese. Tak ať se i letos setká se spoustou lesních pokladů.

Text a fotografie: NIKO