Copak to asi vyrábí?

Ahoj, opět se hlásí Niko.

Tentokrát Lesní školka a veselá ruční práce.

Během procházky jsme nasbírali různé lístky či kvítky. Tak copak z nich asi vznikne?

Hmm...nějaká trubička...

Nakukuje dovnitř a kroutí s tím dokola...

Už je jasno!? Tak, tak, to, co jsme vyráběli, byl krasohled. Krasohled z kvítků, co se nám během procházky zalíbily. A svět, do kterého jsme se zatajeným dechem nahlíželi, takhle krásně zářil:

Luční kvítí či květy plevele, tak obyčejné a rostoucí na každém rohu. Ve skutečnotsi jsou velkmi překrásné. Tu jejich krásu nesledovaly se vzrušením nejen děti, ale i dospělí.

"Zase zítra nabíráme jiné lístky a květy, viď," povídal nadšeně syn před spaním. Najde i zítra pěkné kvítky? Zítřejší procházka bude zase o kus zajímavější.

(původní text a foto: niko)

Létavka - nový život

Ahoj, opět se hlásí Niko.

Třicet let mi trvalo, než jsem si toho všimla. Mám ráda žáby! A tak vám dnes představím žábu, obyvatelku mých oblíbených japonských horských vísek. Bydlí i v našem horském políčku a jmenuje se moriaogaeru, čili létavka (Rhacophorus arboreus).

Už samotné jméno nám o ní dost napoví - mori znamená les, ao pak zelenou barvu (zahledáte-li ve slovníku, vyleze vám na stoprocent modrá, ale nenechte se zmást. Japonské vnímání barev je zcela odlišné od českého. Koneckonců zelená na semaforu je v Japonsku také ao.) Ale vraťme se zpět. Moriao je žába, která hbitě šplhá po stromech. Odstín barvy se liší od žabky k žabce, ale víceméně se jedná o světle zelenou. Její příjemně hluboké kvákání nás během parných dnů doprovází při práci na poli.

　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　Dobrý den! Jmenuji se létavka.

　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　Nedívejte se prosím na mě tak upřeně...

（Podrobné informace najdete zde. v japonštině.　
　http://www.hitohaku.jp/education/frog/zukan/moriao.html　　）

Největší specialitou létavky jsou její vajíčka. V čase páření vylezou létavky na větev vyčnívající nad vodní hladinu, kde z pěnové hmoty vytvoří vajíčkový vak.

Jednou tak velkou samičku obklopí hned několik samců a všichni svorně nohama míchají oplodněná vajíčka tak, až vznikne velmi jemná pěna chránící samotná vajíčka.

Hned několik samečků najednou... Nikde ale není vidět, že by se o jedinou samičku nějak přetahovali. Pro další generaci, pro pokračování nenahraditelného života, jak by se navzájem chránili, jak by splynuli v jedno tělo.

Po zhruba jednom až dvou týdnech se na svět vyklubou pulci. Trpělivě čekají na déšť, a když se se v dešťových kapkách rozpustí pěna, padají i s ní přímo do vody jeden za druhým...žbluňky žbluňk. Potom už (stejně jako u jiných druhů žab) žijí pulci létavek ve vodě, než jim narostou nožky a stanou se z nich dospělé žáby a žabáci.

I letos se nám podařilo spatřit porod létavek. Okamžik, kdy se rodí nový život, nenahraditelný život, sledoval se zatajeným dechem i čtyřletý syn. Spolu s nenahraditelnými kamarády.

Zrod nového života je sice velkým dramatem, odehrává se však tiše, bez jediného zvuku. Tenhle zázrak se jistě zapíše i do srdcí malých zbojníků.

Přála bych si, aby nikdy nezapomněli. Na okamžik, kdy jim rodící se nový život zcela učaroval.

(původní text a foto: niko)

Jazz v chrámu

Většinou se z buddhistických chrámu line zvuk súter a vůně kadidla, nedaleký chrám Džókódži, spojený s jednou z velkých postav japonského buddhismu, s Šinranem, se ale čas od času promění na koncertní síň. Tentokrát sem zavítal Jamašita Jósuke, jazzový pianista známější možná více v zahraničí než v Japonsku. K tomu si přidejte: za bubny sedí Ponta Murakami, na basu hraje Sakai Benisuke a na basovou flétnu Tenda Tóru. A jméno formace, která se dala dohromady "jen" kvůli čtyřem koncertům, zní: The Force. Jak jinak! Po dlouhé době jsem zažil pořádný živý koncert, při němž zapomeneš, kolik je hodin, kde jsi, co jsi a odkud jsi přišel. Hudba člověka zcela spolkne a prostoupí i do malíčků u nohou. Jakpak by ne, když to evidentně baví i ty čtyři na malém improvizovaném pódiu. I zbojníka to zhruba na hodinu zcela přikovalo, což je vzhledem ke zbojníkově povaze výkon přinejmenším úctyhodný a srovantelný tak k deseti svazkům oblíbených knížek...

Mimochodem, bezesporu největším lákadlem tohoto koncertu byl samozřejmě Jamašita Jósuke, ale to co předváděl Tenda Tóru, bralo nejen mně dech. Tenhle jazzový mistr žije a hraje v německém Berlíně, takže pokud budete mít náhodou cestu kolem...

Jsme na poli

Více jak týden prakticky nezapršelo a teploty se konečně usadily na červnových hodnotách. Rýžová políčka se proměnila v teplou lázeň; ještě mladé sazečky rýže si myslely pravděpodobně něco velmi podobného jako můj děda, když se se slovy: "To je dneska kafíčko...", nořil do teploučké vody českých rybníků.

Pravda, teplé počasí svědčí nejen rýži, ale i pleveli. Co se jen vyrojilo zelených špuntů, co jich zapustilo zatím tenoučké kořínky do jemného blátíčka. A k nim se přidala armáda nosatců (japonsky zómuši) - což o to dospělí broucí jen ukusují listí a nechávají na něm typické oranžové čárky, ale když se pak larvy pustí do kořenů...

Správně hádáte, že jedním z důvodů, proč se na tomto blogu neobjevil už nějaký pátek žádný příspěvek, je boj s plevelem a nosatci. Nejjednoduší by bylo postříkat pole přípravky proti pleveli a proti hmyzím škůdcům a pak už se věnovat je sekání trávy na hrázkách aze (nebo postříkat i ty...) - tak jak to praktikuje většina zemědělců, ale to už by nebyla žádná legrace. Navíc na těch třech malých horských políčkách, na kterých hospodaříme, se to ve třech dá krásně zvládnout a ještě zbude čas zasadit dýni, rajčata a okurky, když přijde na člověka při práci na poli hlad.

Zasazeno jest.

Když se při sázení rýže brodíte bahínkem, občas kromě pulců narazíte třeba na jehlanku, nebo na fotce zachyceného lovce jménem taikouči, který v japonsku jméno dostal podle předních nožiček připomínajících paže bijící na buben. Místo paliček na buben však svírají pevně kořist, do které taikouči vpustí látky pro mimotělní trávení, které pulce či malé rybky připraví rovnou k hostině. Mimochodem taikouči (Laccotrephes japonensis) patří stejně jako jehlanka do čeledi splešťulovití (nepidae), jeho anglický název pak zní water scorpion; skutečně, svým tvarem skutečně škorpióna připomíná.

Květnové teplé počasí zahřívá vodu v rýžových políčcích, nejvyšší čas zasadit rýži. Do měkkého bahínka se hrablem narýsují linky, do nichž pak člověk sází tři čtyři sazečky rýže. Dnes už jsou na polích k vidění sázecí stroje - od malých, které člověk před sebou tlačí až po velké automatizované stroje, co na jeden zátah zasadí šest či osm řad. Kdysi se zpívaly při sázení písně určující rytmus této společné práce; vskutku, po několika hodinách stereotypní práce opravdu člověk dostane chuť zazpívat a zapomenout na bolavý hřbet. Cožpak malé políčko, ale když se před člověkem táhnou nekonečné tři řady... Urýpnout tři čtyři svazečky, zabořit s nimi ruku do bahínka, jemně pošťouchnout prostředníčkem, a zase o krok dál - a tak dokola po celý den.

Letošní první ulovená vážka.

Ať z tebe vyroste veliká veliká rýže...

Je třeba dodržovat mezi sazeničkami zhruba pravidelný odstup a zasadit je pěkně rovně.

Když dojdou zasezečky, přijde řada pro "pošťáka" na hrázce.

Už skoro hotovo. Odpolední slunko se opírá do zad. Žáby kvákají. Agroromantika...

V blízké roklince bydlí pod kamenem pan krab.

Křenu wasabi se daří v chladné, čisté, nejlépe čiperně proudící vodě.

Jen aby horské prameny vydržely. Sněhu bylo v zimě dost a dost, tak snad...

Pulčíci mají horské lázně.

Ohřátou vodu odvádíme z horního políčka do prostředního,

a pak dále dále kaskádou terasovitých polí.

Z vrcholku kryptomerie shlíží na sázení volavka.

Trochu to připomíná zrod života na Zemi - teplounké bahínko... Tak ať se v něm sazečky pěkně uvelebí!

Co nevidět se tu a tam začnou objevovat "hlavičky" všech možných rostlinek, kterým se v tomto blahodárném prostředí taky velmi daří. Až do sklizně bude nutné několikrát všechnu tu havěť pečlivě vytrhat. Což dá pořádně zabrat! To je i důvod, proč drtivá většina zemědělců používá chemické postřiky (v některých případech nejen proti plevelu, ale i proti broukům). V minulosti se krátce po osázení pole "zašlapávala", aby tak člověk udusal ještě v bahně schovaný plevel, někdy si brali rolníci na pomoc kachny (což se u ekologického zemědělství dostává zpět do módy); stejně se ale musíte do podzimní sklizně několikrát s plevelem utkat v přímém souboji. Ó, záda..!!

Květnové odpoledne v údolí Kuwadori

Ještě před pár týdny byl na strmých srázích údolí Kuwadori k spatření sníh, kde je mu ale konec. Na místě, kde roztály poslední sněhové závěje, kvete teď kandík. Sněhovou nadílku připomínají i zlámané a zohýbané větve stromů, nevyhnutelný osud obyvatel Sněhové země. I takto pocuchané stromy však na jaře dávají na odiv své květy a znovu dojímají poutníka svou silou, která se neskloní ani před čtyřmi pěti metry sněhu.

Zatímco hluboko v horách usrkáváme voňavou kávu, na protějším stromě právě pilně hloubí své hnízdo samička strakapouda (japonsky kogera, strakapoud ussurijský).

Ospalé odpolední slunko láká do houpacích sítí.

Na poli

Když se koukám zhora na terasovitá políčka nemůžu se ubránit pocitu, že právě dřepím na hrázi rybníky někde na jihu Čech.

Letos jsme se pustili do rolnického dobrodružství a namísto jihočeského kapra se chystáme v nejbližších dnech vysázet na třech horských rýžových políčcích rýži. Už během dubna jsme zaseli a sazečky se mají pěkně k světu a vesele se zelenají.

Než ale začne samotné sázení je nejprve třeba vyspravit a zpevnit hráze...

... pohnojit zkvašenými rýžovými plevami, zorat a jemně, jemně prokypřit, až se vytvoří hebounké blátíčko...

I zbojník pomáhal. Chycené pulčíky nosil z horního do dolního políčka, pak do malého prostředního...

Kromě pulců, žab, vodoměrek a vodouchů jsme letos chytili i mizukamakiri čili jehlanku (Ranatra chinensis). Snad se podaří najít i dnes již vzácnoou mohutnatku (japonsky tagame, Lethocerus deyrollei).

Ve volném čase pak do dubového a osikového dřeva nabouchat špuntíky s houbovou plísní. A když se povede, budou příští rok na podzim šiitake (v Čechách se, tuším, prodávají sušené houby šiitake, ale botanika má pro ně název houževnatec jedlý) a nameko alias šupinkovka nameko nepostradatelná přísada polévka misoširu.

Tenhle týden ještě posekat trávu na hrázích aze a pak už sázení...

Čarodějnice

Ani letos jsme nevynechali české tradiční čarodějnice. Na pobřeží Japonského moře jsme spálili Moranu, dali sbohem zimě a namísto špekáčků na ohni opekli makrelu.

Jaro v horách

Na sklonku dubna jsme se vypravili do hor hluboko v údolí Kuwadori. Pod buky ještě tu a tam zbývaly závěje sněhu, avšak tam, kde už bílá pokrývka zmizela, vystavovaly slunci své květy kandíky (katakuri). Ve větvoví už prozpěvovala jabusame (tesie japonská) či sanšókui čili suříkovec šedý. Dole u řeky se právě pářili lejsci modrobílí (óruri; dole na snímku).
Z dutiny stromu na nás koukal rozespalý lovec hakubišin čili oviječ maskovaný, postrach kurníků, kromě zajíců po sobě zanechal hovínkovou stopu divočák i tanuki čili psík mývalovitý. Pozornost ale poutali i jarní květy, právě probuzení poslové jara.

Tohle je druh řebčíku ( Fritillaria koidzumiana ) varieta, kterou můžete nalézt jen v našem kraji.

Tohle je Heterotropa megacalyx. Zkoušel jsem marně nalézt český název...

Tuhle rostlinku také v Čechách nemáme. Latinsky se jmenuje Mitella koshiensis. Tady jí říkají košinočarumerusó. Přičemž koši (přešlo to i do latiny) je označení pro náš kraj, tuto varietu byste hledali těžko někde jinde. Mimochodem, své jméno dostala proto, že je podobná hoboji (noodle vendor flute), japonsky čarmera.

Bílý květem se honosí hanawasabi - divoká odrůda wasabi věrného průvodce japonského suši. Mimochodem i tento divoký příbuzný má dobrou chuť a pálí jako...jako křen...

Tohle je pro změnu příbuzná ostřice, Carex podogyna. Japonsky se jí říká tanukiran, kvůli podobnosti s varlaty tanukiho tedy psíka mývalovitého. Mno...

A nakonec violka. V Japonsku existuje bezpočet variet, téhle se tady říká tengusumire kvúli nápadné podobnosti s nosem pohádkové postavičky jménem tengu. Botanický název zní ale nagahašisumire, Viola rostrata var. japonica.

Sakury

Sice opožděně, ale přece. Na větvích sakur v nedalekém takadském parku už nezbývá ani kvítek, dovolte alespoň pár snímků z období, kdy byly v plném květu. Letos se kvůli poměrně nízké teplotě a té spoustě sněhu, co se sesypalo během zimy, opozdily květy sakur o týden a kus, nejkrásnější byly kolem dvacátého dubna.

Takadský hrad se ale i letos zahalil do krásných květů...