Duben, ještě tam budem´ aneb není zimy konec

To si člověk myslí, že už ho nic nemůže překvapit. Když začnou kvést sakury, je čas přezout auto do letních pneumatik, v horách se koukat po mladých výhoncích a ospale si lebedit v teplých slunečních paprscích. A prásk ho! Dnes ráno jsem pomáhal kamarádovi se setbou rýže; pravda, studenou frontou se oháněli v předpovědi počasí a ještě kolem sedmé bylo jen něco kolem dvou nad nulou, z oblohy se však snášel jen studený déšť. Když jsem však cestou na pole zabočil od moře do údolí, otevřela se přede mnou zimní scenérie. I menší kopečky byly jak pocukrované. Rýžová políčka, kde ještě včera kvetly katakuri a sasanky kikuzalki´ičige, jsou náhle v bílém hávu.

Kvetou!

S pořádným zpožděním ale přece! I letos pomalu rozkvétají sakury v takadském parku. Ještě pár dní jim sice chybí do plného květu...

Ke sladkým květům něco sladkého...?

Jarní les

Letošní jaro, zdá se, nikam nepospíchá. Ne že by byla nějaká velká zima, ale ve stínu stromů se ještě schovává sníh. Oblohu zakrývají mraky, pupeny sakur se teprve začínají rozvírat. Zato devětsily kvetou ostošest a i přesliček (jarní, tzv. fertitlní lodyha, jak praví moudré knihy) je letos pořádná úroda. Jarní prázdniny jsme strávili v Kantó; po návratu do Sněhové země městem mírně znavený zbojník ožil. Vlétnul do lesa jako když rybu hodíte do zpátky vody.

Objev! Zbojník se rozplývá nad kvetoucí katakuri, japonskou příbuznou rostlinky kandík psí zub. "Hurá. I v Džóecu je jaro!" Inu, katakuri je pro zbojníky květinou ohlašující příchod jara. Po sedmi letech, které uplynuly od chvíle, kdy semínko spadlo na zem, vyrostou nejprve dva lísty, aby pak osmý rok mohla katakuri ukázat světu krásný květ.

"Katakuri je osm let. Starší sestřička, co..." Na tyto slova zbojník hluboce a významně pokývá hlavou. Na pohled pěkná, a v puse sladká a chutná katakuri. Za sedm let nastřádaný škrob, až se šlověk bezděky usměje, jak jsou listy katakuri sladké a dobroučké. I zbojníkovi chutnaly. Díky horám za tyhle dobroty.

Jarní les v sobě mísí živoucí sílu i smrt. Krutě polámané, k zemi se sklánící zkřivené větve stromů jak by vyprávěly, kolik že letošní zimu napadlo sněhu. Na jiném místě našel zbojník mrtvolku tanukiho, psíka mývalovitého. Během zimy zde jistě vysílený padl a teprve nedávno jeho tělo vydal sníh. Zbojníkovi ještě smrt jako taková není moc jasná, ale když jsem mu poradila, aby nad psíkem tanuki sepjal ruce, vydal se s vážným obličejem hledat květiny. Pak sám od sebe pro nehybného tanukiho přinesl vodu. Les kousek po kousku našeho zbojníka vychovává.

Tam, kde je smrt, musí být i život. Ve vodě z roztátého sněhu sebou mrskají pulci. Malí pulčíci, měřícísotva centimetr. I malý zbojník vypadal s těmi malými špunty v dlani jako velký bráška.

Jarní les - i pouhá procházka přinese spoustu radosti. A navíc, čas horské zeleniny už se blíží. I Lesní školka už začala. Zbojník už zase každý den vesele pobíhá po lese. Tak ať se i letos setká se spoustou lesních pokladů.

Text a fotografie: NIKO

Mimi wo sumaseba

Zatímco ve Sněhové zemi jaro jen stydlivě poskakuje mezi jen pozvolna tajícím sněhem, v okolí Tokia už jsou sakury v plném květu. Zbojníkovy jarní prázdniny jsme strávili právě v nížině Kantó, v tokijské aglomeraci. Na poslední den volna jsem nás pozvala kamarádka z městaTama na samém okraji oblasti hlavního města. Tama a zvláště pak Sakuragaoka, kde kamarádka bydlí, se stalo předobrazem pro animovaný film studia Ghibli "Mimi wo sumaseba", v české distribuci (?) nazývaný "Šepot srdce." Kousek od kamarádčina domu je kruhový objezd, jen dědečkův obchod by člověk hledal marně. Z mezer mezi jednotlivými staveními občas vykoukne nekonečné moře tokijské aglomerace. I svatyně, ve které dá Šizuku nápadníkovi košem, je na "svém místě."

Ve filmu zpívá hrdinka "Country Road" a scéna se pochvíli zaplní hudebníky, dědečkovými kamarády. I my jsem dorazili na malý koncert. Oka Taisuke sice píseň Johna Denvera nezazpíval, ale jeho stoleté "šlágry" z éry Meidži a Taišó úplně stačily na to, aby se člověk cítil jako ve kreslená postavička z filmu.

Mimimi wo sumaseba -Country road (YouTube)

Bílý den

Dostali jste na svatého Valentýna dárek? Ano? A co jste dělali měsíc poté, tedy 14. března? Nic? No, není divu, co by člověk dělal měsíc po uplynutí nějakého svátku... V Japonsku je ovšem situace jiná. Znalci japonské kultury již možná tuší, že řeč se stočí na okaeši, zvyk, který je hluboce zakořeněn v japonské tradici a který velí obdržený dárek či službu náležitě oplatit; sloveso kaesu ostatně znamená vrátit, dát zpět, splatit či oplatit...

Dostal-li jste tedy od své milé, kolegyně či manželky na svatého Valentýna obligátní čokoládu, sluší se to oplatit. K tomu máte příležitost právě měsíc poté, kdy Japonsko slaví další z "novodobých" svátku takzvaný White day. Nevím, proč se používá tento anglický název, z Ameriky ani odnikud jinud tato tradice do Japonska nepřišla. Udržuje se ještě v Koreji, která to od svého východního souseda odkoukala. O co jde? Tušíte správně: čokoládovny a výrobci cukrovinek si mnou ruce podruhé, neboť tentokrát obdarovávají zase muži příslušnice něžného pohlaví cukrovinkami ve sněhové barvě. Obchodní domy jsou do půlky března zavaleny bílými bonbóny, zákusky, čokoládičkami... inu, bílý den...

9.3. Hurá ze školy!!!!!!!!!!!!

Zatímco v českých krajích skončily oslavy MDŽ, pro japonské školáky znamená tento čas konec školy. Zdejší školní rok začíná v dubnu, takže vysvědčení připadá na devátý březen, poté následují jarní prázdniny. Pro ty, kdo přecházejí na nižší střední (náš druhý stupeň ZŠ) , střední či vysokou školu, to zároveň znamená velké loučení nesoucí se ve znamení slz. Ostatně, píseň vybraná jako nejoblíbenější skladba pro slavnostní vyřazování absolventů, jakoby tuto atmosféru přímo vyzařovala. Její název vypovídá za vše: "Devátý březen." Posuďte sami:

Remioromen: Devátý březen. (Youtube)

Svátek sněhových lucerniček

Zatímco se pomalu ale jistě jaro ujímá vlády, sněhu se zatím nechce úplně zmizet. V městysu Jasuzuka, nacházejícím se v dlouhém údolí schovaném před slunečními paprsky, pořádají každý rok slavnost sněhových lucerniček.

Od řeky na samém dně údolí až k horském průsmyku, mno, dobrých deset kilometrů je osázeno sněhovými lucerničkami, v nichž v noci plápolá hřejivé světlo. Na několika místech jsou ze sněhových svícnů vytvořeny obrazce, postavy ze známých filmů či sněhuláci. V jednom místě je dokonce sněhová svatyňka, jejíž bůžek vám prý ukáže cestu k vysněnému partnerovi.

Horské údolí se tak na několik málo nocí roszvítí tisíci drobných plamínků...

Posel jara

Zatímco v posledních dnech začal znovu v horách padat sníh ostošest, dole ve městě pomalu bílých závějí ubývá a na stráních obrácených na jih začínají vykukovat devětsily, kvetou olše, čehož za slunečných a teplých dní využívají první včelky.

Devětsil má jako posel jara smutný osud, neboť je zároveň vyhledávánou pochoutkou. V křupavém těstíčku je devětsil jako tempura delikatesou, smíchaný s miso (pasta z fermentovaných bobů) a ořechy je pak vynikajícím společníkem pro bílou rýži. Jaro je tady!

Svátek panenek

Na třetího března připadá v Japonsku Svátek panenek, hinamacuri. Tento dívčí svátek, protějšek květnového Svátku chlapců, je jedním z předělů, takzvaných sekku, oznamujících jednotlivá roční údobí. A zatímco na začátku května poletují ve větru kapříci, symboly síly, nese se březen ve znamení (jak jinak) panenek. Doprovází je často právě kvetoucí broskvoňové snítky, symbol křehké krásy.

Kořeny tohoto svátku lze pravděpodobně hledat u aristokratické vrstvy období Heain (8.-12.stol.). Z této doby je zaznamenáno jednak vystavování a hraní si s panenkami, na druhé straně pak tzv. nagašihina, kdy byly papírové panenky posílány po proudu řeky, aby s sebou vzaly všechny nemoce, neduhy a vůbec všechno špatné. Zvláště v období Edo (17.-19.stol.) se pak tento svátek rozšířil mezi široké vrstvy, v samurajských rodinách pak bývalo zvykem dávat sadu panenek jako věno. To okopírovali obchodnické rodiny a šogunátní vládě časem nezbývalo nic jiného, než zakázat drahé a honosné panenky, neboť to začalo nadměrně zatěžovat rodinné rozpočty a tatam byly konfuciánské ctnosti jako skromnost a odmítání přepychu. Zákaz ale měšťanstvo obešlo po svém. Už zakrátko se objevily panenky tak maličké, že naprosto nemohly dráždit šógunátní úředníky. Byly ale propracovány do takových detailů, že se cenou velkým a honosným sadám zakrátko vyrovnaly... Ostatně ukázkou řemeslné zručnosti tradičních výrobců jsou panenky dodnes.

I v dnešních dnech se během svátku panenky vystavují ("nevěsta" i s "ženichem", celou výbavou a služebnictvem..), podává se "bílé sake", širozake, obdivují se broskové květy a malé slečny se oblékají do svátečních pestrých kimon... Zkrátka dívčí svátek se vším všudy.

Valentýn

I do Japonska dorazil svátek svatého Valentýna. I když procento křesťanské populace kolísá kolem jednoho až dvou procent, stejně jako křesťanské Vánoce našel Valentýn místo v japonském kalendáři. Přijmout cizí vlivy a kulturu a zároveň je přizpůsobit japonskému prostředí – tato vlastnost je již po dlouhá brána jako jedna z charakteristických vlastností japonské kultury. Pravda, svatý Valentýn by se divil, jak to dopadlo s tradicí jeho tajných křesťanských svateb. Japonské oslavy se totiž nesou ve znamení čokolády. Ano, čokolády. Není obchod, který by od konce ledna nelákal zákazníky na speciální nabídku čokoládových dobrot z vyhlášených cukrářských dílen. A pozor – obdarovávány nejsou slečny a paní, ale muži. Nevím, zda-li je to vinou emancipace, zda-li v tom má prsty skutečnost, že japonské ženy jsou zvyklé (pochopitelně jsou i výjimky :-O ) své muže více opečovávat, či zda se jedná o trik, které (stejně jako s tou čokoládou) ušili na něžné pohlaví výrobci cukrovinek a obchodní řetězce. Že se japonský svátek od původního obsahu vzdálil na míle svědčí i fakt, že existuje například giričoko – čokoláda, kterou dáváte pouze z povinnosti, třeba všem mužským kolegům v práci. K tomu přidejme třeba tomočoko, tedy výměna čokolád mezi kamarády a kamarádkami, nejčastěji stejného pohlaví. Existují i ti, kteří vhodnou vybranou, chutnou a exluzivní čokoládou obdarovávají sami sebe. A pak se v tom vyznejte.