Naše první rýže!

Počasí se ne a ne umoudřit,

a tak jsem si vyhlédli

slunečný den a konečně

se pustili do mlácení.

Jeden svazek za druhým šup do mlátičky...

Ze slámy zatím vyrostla hotová hora.

Ta akorát na dobrou skrýš pro medvědy...

Malá zrnička

velká radost...

Kvůli častému dešti měla rýže

vysoký obsah vody, takže

nezbývalo než ji

rozprostřít a vysušit ji.

Obloha se kabonila a vypadalo to,

že může kdykoli začít znovu

pršet. Naštěstí stihla ale

rýže jakžtkaž uschnout.

Zrno a plevy za nás odděli stroj...

A už je to tady!!!!

Tohle je genmai - tedy neloupaná rýže.

Výsledek roční práce

vypadáý takhle...

Tohle je již rýže loupaná čili hakumai.

Ještě ten den jsme

měli čerstvou rýži

k večeři. Dobrota!!!

Sklizeň

Po dlouhé odmlce jsem se konečně dostal

k napsání alespoň několika řádek.

Už je sice polovina listopadu

a na vrcholích hor se již bělá sníh,

ale vrátím se teď o dobrý měsíc zpět

- ke sklizni rýže.

I malí medvědi se chopili srpu a pomáhali se sklizní.

Chtělo to možná ještě chvilku počkat a dopřát

klasům více sluníčka, ale letošní podzim

byl samý déšť a ne a ne se vyčasit. Nehledě

na to už tou dobou sklizeň dole v údolí

dávno skončila, takže jsem se

odhodlali...

Ač už se běžně používá kombajn či minálně motorem poháněná

sekačka, v horských políčcích obé zapadne záhy do bahna a je

k nepoužití, takže veškerá práce

probíhá ručně.

Kdepak chvilka oddechu; namísto klasů musí člověk

tahata medvědy...

Požaté klasy se svazují, aby se mohly snáze nosit a posléze

sušit.

Jeden ze způsobů je takto s nimi doslova zatočit, nicméně

máte-li zrovna v rukou klasy ztěžklé deštěm, není

to zrovna hračka. I proto místní lidé používají

mnohem jednodušší způsob. Mimochodem na svázání

se používá wara čili rýžová sláma

z loňské sklizně.

Táák, pěkně rýži přes rameno a jde se...

Když člověku kolečko v rukou ztěžkne, říká

si, že se letos pěkně urodilo...

Pěkně rozvěsit a zhruba dva týdny sušit...

Už jen pohled na zlaté klasy

má člověk radost

a ne a ne se dočkat

až ochutná čerstvou rýži.

Hasagi

Obvykle začínají přípravy na sklizeň rýže už během srpnového svátku obon. Nicméně my jsme se rozhoupali až na začátku září. Dnes už se rýže většinou suší v sušičkách, ale typickou scenérií bývaly zalté klasy vyrovnané jako na hřadlech - takzvaných hasagi. Pravda i dnes můžete vidět, jak někde suší rýži na svodidlech silnic či na jinde, ale klasické hasagi, nebo též hasaba, či jen krátce hasa, to jsou dlouhé bambusové či kryptomeriové tyče na stromech podél hrází rýžových polí.

Samotné vázání není nijak složité, má však v sobě

dlouhou historii a spoustu moudrosti. Každý, byť

sebemenší pohyb, má svůj smysl. Co se zdálo

na první pohled snadné, pak člověku

přidělá vrásky na čela.

Koleno, které se vklíní

pod nově položenou tyč, nejenže určuje výšku,

ale zároveň zaručuje stabilitu. Stačí opomenout

jednu maličkost a poroučíte se k zemi...

Jedno pole o čtyřech řadách to dá tak jedno hjó

čili 6o kilo, počítájí místní,

ale do duše se vloudí pochyby

a obavy, kolik že se to na tom

našem políčku souženém

plevelem urodí...

Skoro hotovo. Čtyři řady.

Volný den v oblacích kouře

Seznamte se, prosím. Tohle je C57, co se o víkendech prohání mezi Niigatou a Aizuwakamacu ve fukušimské prefektuře. Zářijový víkend měl patřit malým medvědům, stále ještě do vláčků a mašinek zahleděným, ale když se podívám na spoustu fotek detailů parní lokomotivy, za kteroužto sbírku se nemuselo stydět ani žalezniční muzeum, říkám si, že na své si přišlo i meděvdí rodičovstvo.

Na nádraží v Niicu, kde měli na nástupišti pěkné staré sloupové hodiny, přibyl nový personál.

Holt je to krasavice, do které se jeden hnedle zakouká...

Různé ciferníky a páčky... I kotel, ve kterém se spaluje uhlí je trošku vidět.

Projeli jsme nížinou Ečigo, která už zezlátla zrajícím rýží

a v místech, kde si to vlak sviští podél řeky Agano, jsme dali parní lokomotivě sbohem.

V Cugawě se pak natáhli do horských lázních a prošli

po zbytcích dlážděné cesty, která tu zbyla jako vzpomínka na cesty knížat daimjó do

Eda a zpět.

Dnes jsme mimořádně necestovali

autem, a tak jedno pivečko

v odpoledním vedru chutnalo

zvláště náramně.

Po dlouhé době

jeden den "volna."

Srpnové pole 3. A nezaprší

Letos jsme se do pěstování rýže pustili samostatně poprvé. Bez nějakých moc velkých znalostí a prakticky bez zkušeností. Navíc jsme odmítli postřiky i veškerá hnojiva vyjma tzv. bokaši, lehce prokvašených rýžových otrub. A aby toho nebylo málo, tři rýžová políčka, která máme na starost, jsou hluboko v horách. Narozdíl od údolí, kde jsou pole napájena z řek a závlahových zařízení, musíme tady v kopcích spoléhat pouze na spodní vodu. Těmto políčkům se říká tensuiden a voda vyvěrá přímo na nich nebo v blízké mokřině. Stačí se projít osázeným polem nebo se pustit do trhání plevele, abyste zjistili, jak velký je rozdíl mezi místy, kde vyvěrá (nebo přitéká) studená horská voda a třeba místy těsně při hrázkách, jež se stále vyhřívají na letním slunci. To všechno má vliv na to, jak rychle a hlavně jak se rýže vyvíjí.

V našem případě je rýže stále ve vodě. Narozdíl od údolí, kde je obvyklé vodu po čase vypustit a uvolnit nahromaděné plyny, případně krátkým vysušením zabránit larvám škůdců ve vývinu nebo je zkrátka usušit, si tady v horách nemůžeme dovolit o drahocennou vodu přijít. Stonky jsou tak stále ve vodě, takže rýže nepotřebuje vyhánět nové a nové stonky ve snaze zajistit si dostatek vláhy. Stonky v horských stále zavodněných políčkách jsou tak tlustší než v údolí a je jich znatelně méně. Tlusté stonky jsou garantem robustnějších, trošku buclatých zrnek, o kterých se říká, že jsou nejlepší na chuť. To by se o rýži musel ale starat někdo jiný než my. No jsem zvědav, jaká rýže se urodí...

Letos bylo deště opravdu poskrovnu. Na konci srpna už voda z polí takřka zmizela, ale i tak si naše rýže udržela svěží zeleň a stojí pěkně vzpříma ( pokud dáte víc hnojiva než je zdrávo, rýže dá, dřív než vyžene klasy, všechnu energii do růstu samotné rostliny; jenže takoví vysocí habáni jsou pak slabí vůči silnému větru či dešti, nebo zkrátka jen nedokážou ustát váhu plných klasů, a rýže slehne. A že takových polí není málo...

V poli se to stále hemží vážkami, žábami a hady...

Ať už to dopadne se sklizní jakkoli, když se tak člověk zahledí na klasy, které se pomalu barví do zlatova a jemně se vlní ve větru, je mu tak nějak dobře...

Srpnové pole 2. Sena

Plevel se už nevytrhává a do pole už člověk nadlouho nevstoupí, ale tráva na mezích a hrázkách a v okolí polí se sekat musí. Mezi fazolkami, co vysázela babička, musí člověk opatrně, nejlépe se srpem...

...ale jinak přijde pochopitelně ke slovu křovinořez. Ať tak nebo tak, dá to pořádně zabrat. Navíc bylo letos pořádně horké léto, takže z člověka teče pot proudem. Navíc se někdy zdá, že na místě zrovinka posekaném už zase vykukuje nová tráva a býlí - tohle je příbeh bez konce.

Člověka to opravdu opravdu unaví

Srpnové pole 1. Rýže vyhání do klasů

Člověk dělá chvíli tohle a hned zase támhleto, a než se naděje, je tu září. Rýže za tu dobu pěkně povyrostla. Tak se teď znovu ponoříme mezi měsíc staré fotky a vydáme se po rýžových stopách.

Na začátku srpna nasadila rýže na klasy. Už jsem se strachovali, zda-li se vůbec klasy objeví. Ale rýže už je taková bojovnice od přírody. Ať si je sebemenší a slabounká, nakonec se klasy vždy objeví. I v případě takových nešikovných rolníků, jako jsme my.

Jakmile se objeví klasy, přestává i boj s plevelem. Jednak rýže už pěkně povyrostla a druhak by člověk mohl poškodit klasy, takže se zkrátka na pole nedostane. A tak i všem těm plevelům, co s nimi člověk tak urputně bojoval, je najednou do tance, a zatímco se tváří jakoby nic, rostou jako z vody. Bílé drobounké kvítky rýže tak nejsou zanedlouho jedinou ozdobou rýžových políček, než se rozkoukáš, tu a tam už vykukují kvítky plevele. Což o to, květy jsou to roztomilé, ale radost z nich zrovna nemáš. A ať si mrmláš po vousy, jak chceš, stejně se pod rýží vytvoří na mnoha místech krásný zelený koberec. To je tak, když se nepoužívají herbicidy...

A zatímco ubírá rýži výživu vykvete konagi do krásy

Vzpomínky na červenec IV. Obyvatelé polí

Opět je tu niko, tentokrát s posledním ohlédnutím za červencem,

ve kterém představím několik obyvatel našich rýžových políček

*:..｡o○☆*ﾟ¨ﾟﾟ･*:..｡o○☆*ﾟ¨ﾟﾟ･*:..｡o○☆*ﾟ¨ﾟﾟﾟ ･*:..｡o○☆*ﾟ

Jak se oteplilo, povyrostla pěkně i rýže.

I obyvytelé políček se malí čile k světu.

Na přelomu června a července vytvořily krsáné

osvětelné světlušky. Bylo jich letos tolik, že člověk

nepoznal, kde končí taneční rej světlušek a kde

začíná hvězdné nebe.

　　　I na špičce prstu světluška nijak neběsní a nevyvádí.

Za bílého dne je pak pole královstvím vážek. Šiokaratonbo (vážka bělořitná), onijanma (čili páskovec Seiboldův) či červená akatonbo (Sympetrum frequens). Jak spořádáné letky hlídkují hned tu, hned támhle. Co chvilku se mezi klasy objeví párek, občas je vidět samičku, jak klade vajíčka. I napřesrok se určitě narodí spoustu larev - jago.

　　　　　　　　　　　　Opravdu zářivá červeň！

A pak je tu brouk zvaný koimuši (appasus japonicus). Samička naklade vajíčka přímo

na samečkova záda. S nákladem drahocenných vajíček pak taťka brázdí pole a přilehlé

stružky. Na první pohled trochu zábavná pojízdná školka.

　　　　　　　　　　Zaber, taťko！

Tak, tak, rýžová políčka jsou v létě plná života.

Vzpomínky na červenec III. Batikování

Opět je tu niko a další, v pořáadí již třetí ohlednutí za červencem.

Tématem je batikování. Pokaždé ve školce batikujeme šátek, tentokrát jsme vyzkoušeli

tričko.

..｡o○☆*ﾟ¨ﾟﾟ･*:..｡o○☆*ﾟ¨ﾟﾟ･*:..｡o○☆*ﾟ¨ﾟﾟﾟ ･*:..｡o○☆*ﾟ

Nejprve pomocí hůlek a gumiček vytvoříme vzor. Když je hotovo, vložíme do indiga, a pak už jen pořádně propláchnout ve studené vodě, až se usadí pěkná tmavá barva. Důležité je během propláchnutí a ždímání trička dovnitř vhníst i vzduch.

I ruce budou možná zmodrají? Pro jistotu je taky zagumičkuju...

Když je vypráno, tričko pověsíme. Dobré je ještě látku dlaněmi trochu poplácat a vyrovnat, aby zmizely vypoukliny po gumičkách.

　　　　Batikujeme už potřetí. Poslední úpravy z rukou veterána.

Hotové tričko!

Ve čtyřech letech malý medvěd pomalu dospěl k malému probuzení k módě.

S výtvorem plná spokojenost.

　　　　　　　　　　　　　　　　 　A ještě fešácká póza!

Vzpomínky na červenec II. Moře

Dobrý den, je tu opět Niko a vzpomínky na červenec, část druhá.

Běžně běhají malí medvědi po horách a po lesích, ale tady v Džóecu je i moře vlastně za rohem. A tak se, po veselé sklizni ve slivoňovém sadu, zastavili medvědi u moře. Kdepak v létě je moře zapotřebí. Stačí jen být nablízku a než se člověk naděje, stojí nahý na pláži a celým svým tělem chce to moře cítit.

Do naha vysvlečená nebyla jen tělíčka malých medvědů, ale skoro jistě i jejich srdce. Dětský smích, vycházející hluboko hluboko (možná až se samého žaludku), se ten den rozezníval na mořském pobřeží.

A moři ten dětský smích moc sluší.