Jazz v chrámu

Většinou se z buddhistických chrámu line zvuk súter a vůně kadidla, nedaleký chrám Džókódži, spojený s jednou z velkých postav japonského buddhismu, s Šinranem, se ale čas od času promění na koncertní síň. Tentokrát sem zavítal Jamašita Jósuke, jazzový pianista známější možná více v zahraničí než v Japonsku. K tomu si přidejte: za bubny sedí Ponta Murakami, na basu hraje Sakai Benisuke a na basovou flétnu Tenda Tóru. A jméno formace, která se dala dohromady "jen" kvůli čtyřem koncertům, zní: The Force. Jak jinak! Po dlouhé době jsem zažil pořádný živý koncert, při němž zapomeneš, kolik je hodin, kde jsi, co jsi a odkud jsi přišel. Hudba člověka zcela spolkne a prostoupí i do malíčků u nohou. Jakpak by ne, když to evidentně baví i ty čtyři na malém improvizovaném pódiu. I zbojníka to zhruba na hodinu zcela přikovalo, což je vzhledem ke zbojníkově povaze výkon přinejmenším úctyhodný a srovantelný tak k deseti svazkům oblíbených knížek...

Mimochodem, bezesporu největším lákadlem tohoto koncertu byl samozřejmě Jamašita Jósuke, ale to co předváděl Tenda Tóru, bralo nejen mně dech. Tenhle jazzový mistr žije a hraje v německém Berlíně, takže pokud budete mít náhodou cestu kolem...

Jsme na poli

Více jak týden prakticky nezapršelo a teploty se konečně usadily na červnových hodnotách. Rýžová políčka se proměnila v teplou lázeň; ještě mladé sazečky rýže si myslely pravděpodobně něco velmi podobného jako můj děda, když se se slovy: "To je dneska kafíčko...", nořil do teploučké vody českých rybníků.

Pravda, teplé počasí svědčí nejen rýži, ale i pleveli. Co se jen vyrojilo zelených špuntů, co jich zapustilo zatím tenoučké kořínky do jemného blátíčka. A k nim se přidala armáda nosatců (japonsky zómuši) - což o to dospělí broucí jen ukusují listí a nechávají na něm typické oranžové čárky, ale když se pak larvy pustí do kořenů...

Správně hádáte, že jedním z důvodů, proč se na tomto blogu neobjevil už nějaký pátek žádný příspěvek, je boj s plevelem a nosatci. Nejjednoduší by bylo postříkat pole přípravky proti pleveli a proti hmyzím škůdcům a pak už se věnovat je sekání trávy na hrázkách aze (nebo postříkat i ty...) - tak jak to praktikuje většina zemědělců, ale to už by nebyla žádná legrace. Navíc na těch třech malých horských políčkách, na kterých hospodaříme, se to ve třech dá krásně zvládnout a ještě zbude čas zasadit dýni, rajčata a okurky, když přijde na člověka při práci na poli hlad.

Zasazeno jest.

Když se při sázení rýže brodíte bahínkem, občas kromě pulců narazíte třeba na jehlanku, nebo na fotce zachyceného lovce jménem taikouči, který v japonsku jméno dostal podle předních nožiček připomínajících paže bijící na buben. Místo paliček na buben však svírají pevně kořist, do které taikouči vpustí látky pro mimotělní trávení, které pulce či malé rybky připraví rovnou k hostině. Mimochodem taikouči (Laccotrephes japonensis) patří stejně jako jehlanka do čeledi splešťulovití (nepidae), jeho anglický název pak zní water scorpion; skutečně, svým tvarem skutečně škorpióna připomíná.

Květnové teplé počasí zahřívá vodu v rýžových políčcích, nejvyšší čas zasadit rýži. Do měkkého bahínka se hrablem narýsují linky, do nichž pak člověk sází tři čtyři sazečky rýže. Dnes už jsou na polích k vidění sázecí stroje - od malých, které člověk před sebou tlačí až po velké automatizované stroje, co na jeden zátah zasadí šest či osm řad. Kdysi se zpívaly při sázení písně určující rytmus této společné práce; vskutku, po několika hodinách stereotypní práce opravdu člověk dostane chuť zazpívat a zapomenout na bolavý hřbet. Cožpak malé políčko, ale když se před člověkem táhnou nekonečné tři řady... Urýpnout tři čtyři svazečky, zabořit s nimi ruku do bahínka, jemně pošťouchnout prostředníčkem, a zase o krok dál - a tak dokola po celý den.

Letošní první ulovená vážka.

Ať z tebe vyroste veliká veliká rýže...

Je třeba dodržovat mezi sazeničkami zhruba pravidelný odstup a zasadit je pěkně rovně.

Když dojdou zasezečky, přijde řada pro "pošťáka" na hrázce.

Už skoro hotovo. Odpolední slunko se opírá do zad. Žáby kvákají. Agroromantika...

V blízké roklince bydlí pod kamenem pan krab.

Křenu wasabi se daří v chladné, čisté, nejlépe čiperně proudící vodě.

Jen aby horské prameny vydržely. Sněhu bylo v zimě dost a dost, tak snad...

Pulčíci mají horské lázně.

Ohřátou vodu odvádíme z horního políčka do prostředního,

a pak dále dále kaskádou terasovitých polí.

Z vrcholku kryptomerie shlíží na sázení volavka.

Trochu to připomíná zrod života na Zemi - teplounké bahínko... Tak ať se v něm sazečky pěkně uvelebí!

Co nevidět se tu a tam začnou objevovat "hlavičky" všech možných rostlinek, kterým se v tomto blahodárném prostředí taky velmi daří. Až do sklizně bude nutné několikrát všechnu tu havěť pečlivě vytrhat. Což dá pořádně zabrat! To je i důvod, proč drtivá většina zemědělců používá chemické postřiky (v některých případech nejen proti plevelu, ale i proti broukům). V minulosti se krátce po osázení pole "zašlapávala", aby tak člověk udusal ještě v bahně schovaný plevel, někdy si brali rolníci na pomoc kachny (což se u ekologického zemědělství dostává zpět do módy); stejně se ale musíte do podzimní sklizně několikrát s plevelem utkat v přímém souboji. Ó, záda..!!

Květnové odpoledne v údolí Kuwadori

Ještě před pár týdny byl na strmých srázích údolí Kuwadori k spatření sníh, kde je mu ale konec. Na místě, kde roztály poslední sněhové závěje, kvete teď kandík. Sněhovou nadílku připomínají i zlámané a zohýbané větve stromů, nevyhnutelný osud obyvatel Sněhové země. I takto pocuchané stromy však na jaře dávají na odiv své květy a znovu dojímají poutníka svou silou, která se neskloní ani před čtyřmi pěti metry sněhu.

Zatímco hluboko v horách usrkáváme voňavou kávu, na protějším stromě právě pilně hloubí své hnízdo samička strakapouda (japonsky kogera, strakapoud ussurijský).

Ospalé odpolední slunko láká do houpacích sítí.

Na poli

Když se koukám zhora na terasovitá políčka nemůžu se ubránit pocitu, že právě dřepím na hrázi rybníky někde na jihu Čech.

Letos jsme se pustili do rolnického dobrodružství a namísto jihočeského kapra se chystáme v nejbližších dnech vysázet na třech horských rýžových políčcích rýži. Už během dubna jsme zaseli a sazečky se mají pěkně k světu a vesele se zelenají.

Než ale začne samotné sázení je nejprve třeba vyspravit a zpevnit hráze...

... pohnojit zkvašenými rýžovými plevami, zorat a jemně, jemně prokypřit, až se vytvoří hebounké blátíčko...

I zbojník pomáhal. Chycené pulčíky nosil z horního do dolního políčka, pak do malého prostředního...

Kromě pulců, žab, vodoměrek a vodouchů jsme letos chytili i mizukamakiri čili jehlanku (Ranatra chinensis). Snad se podaří najít i dnes již vzácnoou mohutnatku (japonsky tagame, Lethocerus deyrollei).

Ve volném čase pak do dubového a osikového dřeva nabouchat špuntíky s houbovou plísní. A když se povede, budou příští rok na podzim šiitake (v Čechách se, tuším, prodávají sušené houby šiitake, ale botanika má pro ně název houževnatec jedlý) a nameko alias šupinkovka nameko nepostradatelná přísada polévka misoširu.

Tenhle týden ještě posekat trávu na hrázích aze a pak už sázení...

Čarodějnice

Ani letos jsme nevynechali české tradiční čarodějnice. Na pobřeží Japonského moře jsme spálili Moranu, dali sbohem zimě a namísto špekáčků na ohni opekli makrelu.

Jaro v horách

Na sklonku dubna jsme se vypravili do hor hluboko v údolí Kuwadori. Pod buky ještě tu a tam zbývaly závěje sněhu, avšak tam, kde už bílá pokrývka zmizela, vystavovaly slunci své květy kandíky (katakuri). Ve větvoví už prozpěvovala jabusame (tesie japonská) či sanšókui čili suříkovec šedý. Dole u řeky se právě pářili lejsci modrobílí (óruri; dole na snímku).
Z dutiny stromu na nás koukal rozespalý lovec hakubišin čili oviječ maskovaný, postrach kurníků, kromě zajíců po sobě zanechal hovínkovou stopu divočák i tanuki čili psík mývalovitý. Pozornost ale poutali i jarní květy, právě probuzení poslové jara.

Tohle je druh řebčíku ( Fritillaria koidzumiana ) varieta, kterou můžete nalézt jen v našem kraji.

Tohle je Heterotropa megacalyx. Zkoušel jsem marně nalézt český název...

Tuhle rostlinku také v Čechách nemáme. Latinsky se jmenuje Mitella koshiensis. Tady jí říkají košinočarumerusó. Přičemž koši (přešlo to i do latiny) je označení pro náš kraj, tuto varietu byste hledali těžko někde jinde. Mimochodem, své jméno dostala proto, že je podobná hoboji (noodle vendor flute), japonsky čarmera.

Bílý květem se honosí hanawasabi - divoká odrůda wasabi věrného průvodce japonského suši. Mimochodem i tento divoký příbuzný má dobrou chuť a pálí jako...jako křen...

Tohle je pro změnu příbuzná ostřice, Carex podogyna. Japonsky se jí říká tanukiran, kvůli podobnosti s varlaty tanukiho tedy psíka mývalovitého. Mno...

A nakonec violka. V Japonsku existuje bezpočet variet, téhle se tady říká tengusumire kvúli nápadné podobnosti s nosem pohádkové postavičky jménem tengu. Botanický název zní ale nagahašisumire, Viola rostrata var. japonica.

Sakury

Sice opožděně, ale přece. Na větvích sakur v nedalekém takadském parku už nezbývá ani kvítek, dovolte alespoň pár snímků z období, kdy byly v plném květu. Letos se kvůli poměrně nízké teplotě a té spoustě sněhu, co se sesypalo během zimy, opozdily květy sakur o týden a kus, nejkrásnější byly kolem dvacátého dubna.

Takadský hrad se ale i letos zahalil do krásných květů...

Svátek léčivé vody

　

I letos jsme se v polovině dubna vypravili do Jahiko na svátek Jukake macuri. Na původním blogu jsme tento svátek, myslím, zevrubně předtavili, takže pokud máte zájem, můžete si článek přečíst zde.

Na YouTUBE můžete vidět video z oslav před dvěma roky.

Pokud vám nevadí japonské titulky, můžete se podívat na letošní záběry, z nichž poznáte, že sakurám chybělo do plného květu ještě dost a dost a oproti minulým ročníkům bylo o poznání chladněji.

　

　

　

I letos je na stole horská "zelenina"

Jen co ze strání zmizel sníh, už se klubou na svět výhonky či jarní chutí až po okraj naplněné pupeny. V Japonsku je sansai (doslova horská zelenina) již po mnoho let vyhledávanou pochoutkou. Začátky jsou však prozaické. V dobách, kdy sklizeň rýže nestačila uživit hladové krky, sáhli horalé po tom, co jim nabízela sama příroda. Vždycky si říkám, koho prvního napadlo pustit se s gustem třeba do mladého kapradí. Ovšem japonské kulinářské umění si dokáže poradit, zabit výhonky trpké chuti (někdy tato příprava trvá i několik dní) a vykouzlit opravdu náramné chuti.

Na prvním snímiku jsou mladé výjonky stromu taranoki, česky arálie štíhlá. Tempura, tedy čerstvě utržené výhonky v křupavém těstíčku, jsou doslova synonymem pro horskou zeleninu, ale ani vařené pupeny se sezamem nejsou k zahození.

Majitelem náramně voňavých pupenů je i strom košiabura. Tempura je samozřejmostí, ale taková rýže či rýžové hnětenky onigiri s nadrobno nakrájenými mladými pupeny ...

A co teprve mladé ještě nerozvité výhonky kapradí. Tohle je pérovník pštrosí, kterému se v našem kraji říká kogomi. Má malo tříslovin, takže ho můžete baštit jen tak. Výtečná je samozřejmě tempura, ale i zlehka povařené kogomi s majonézou.

Z kapradin je dále oblíbený zenmai, japonský poddruh podezřeně, nebo na dalším snímku zobrazené warabi, alias hasivka orličí. Zenmai dá spousta práce, poněvadž je jeho stonek poměrně tvrdý, takže ho musíte několik dní sušit na slunci a každý den řádně mnout a pořádně ho pocuchat, aby změkl. Warabi zase obsahu spousta tříslovin, takže ho musíte posypat popelem z dřevěného uhlí, následně zalít horkou vodou a nechat do druhého dne, abyste ho zbavili hořké chuti. Pak už ho můžete míchat s misem či fermentovanými boby nebo ho připravit na sezamovém oleji - fantazii se meze nekladou.

　　　　　　　　　　　　　　　　　　　

Jídlo je samozřejmě velká radost, ale samotné sbíraní této "zeleniny" na příkrých horských stráních - to má také něco do sebe. Horské zelenina tak je symbolem soužití mezi lidmi a horskou přírodou - od pradávna platí, že třetinu člověk natrhá pro sebe, třetinu nechá horským kamarádům v čele s psíkem mývalovitým, zajíci a spol. a třetinu nechá na příští rok, na semena.

(původní text a foto: NIKO)