Letošní jaro, zdá se, nikam nepospíchá. Ne že by byla nějaká velká zima, ale ve stínu stromů se ještě schovává sníh. Oblohu zakrývají mraky, pupeny sakur se teprve začínají rozvírat. Zato devětsily kvetou ostošest a i přesliček (jarní, tzv. fertitlní lodyha, jak praví moudré knihy) je letos pořádná úroda. Jarní prázdniny jsme strávili v Kantó; po návratu do Sněhové země městem mírně znavený zbojník ožil. Vlétnul do lesa jako když rybu hodíte do zpátky vody.
Objev! Zbojník se rozplývá nad kvetoucí katakuri, japonskou příbuznou rostlinky kandík psí zub. "Hurá. I v Džóecu je jaro!" Inu, katakuri je pro zbojníky květinou ohlašující příchod jara. Po sedmi letech, které uplynuly od chvíle, kdy semínko spadlo na zem, vyrostou nejprve dva lísty, aby pak osmý rok mohla katakuri ukázat světu krásný květ.
"Katakuri je osm let. Starší sestřička, co..." Na tyto slova zbojník hluboce a významně pokývá hlavou. Na pohled pěkná, a v puse sladká a chutná katakuri. Za sedm let nastřádaný škrob, až se šlověk bezděky usměje, jak jsou listy katakuri sladké a dobroučké. I zbojníkovi chutnaly. Díky horám za tyhle dobroty.
Jarní les v sobě mísí živoucí sílu i smrt. Krutě polámané, k zemi se sklánící zkřivené větve stromů jak by vyprávěly, kolik že letošní zimu napadlo sněhu. Na jiném místě našel zbojník mrtvolku tanukiho, psíka mývalovitého. Během zimy zde jistě vysílený padl a teprve nedávno jeho tělo vydal sníh. Zbojníkovi ještě smrt jako taková není moc jasná, ale když jsem mu poradila, aby nad psíkem tanuki sepjal ruce, vydal se s vážným obličejem hledat květiny. Pak sám od sebe pro nehybného tanukiho přinesl vodu. Les kousek po kousku našeho zbojníka vychovává.
Tam, kde je smrt, musí být i život. Ve vodě z roztátého sněhu sebou mrskají pulci. Malí pulčíci, měřícísotva centimetr. I malý zbojník vypadal s těmi malými špunty v dlani jako velký bráška.
Jarní les - i pouhá procházka přinese spoustu radosti. A navíc, čas horské zeleniny už se blíží. I Lesní školka už začala. Zbojník už zase každý den vesele pobíhá po lese. Tak ať se i letos setká se spoustou lesních pokladů.
Text a fotografie: NIKO
Ještě před pár týdny byl na strmých srázích údolí Kuwadori k spatření sníh, kde je mu ale konec. Na místě, kde roztály poslední sněhové závěje, kvete teď kandík. Sněhovou nadílku připomínají i zlámané a zohýbané větve stromů, nevyhnutelný osud obyvatel Sněhové země. I takto pocuchané stromy však na jaře dávají na odiv své květy a znovu dojímají poutníka svou silou, která se neskloní ani před čtyřmi pěti metry sněhu.
Zatímco hluboko v horách usrkáváme voňavou kávu, na protějším stromě právě pilně hloubí své hnízdo samička strakapouda (japonsky kogera, strakapoud ussurijský). 
