9.3. Hurá ze školy!!!!!!!!!!!!

Zatímco v českých krajích skončily oslavy MDŽ, pro japonské školáky znamená tento čas konec školy. Zdejší školní rok začíná v dubnu, takže vysvědčení připadá na devátý březen, poté následují jarní prázdniny. Pro ty, kdo přecházejí na nižší střední (náš druhý stupeň ZŠ) , střední či vysokou školu, to zároveň znamená velké loučení nesoucí se ve znamení slz. Ostatně, píseň vybraná jako nejoblíbenější skladba pro slavnostní vyřazování absolventů, jakoby tuto atmosféru přímo vyzařovala. Její název vypovídá za vše: "Devátý březen." Posuďte sami:

Remioromen: Devátý březen. (Youtube)

Svátek sněhových lucerniček

Zatímco se pomalu ale jistě jaro ujímá vlády, sněhu se zatím nechce úplně zmizet. V městysu Jasuzuka, nacházejícím se v dlouhém údolí schovaném před slunečními paprsky, pořádají každý rok slavnost sněhových lucerniček.

Od řeky na samém dně údolí až k horském průsmyku, mno, dobrých deset kilometrů je osázeno sněhovými lucerničkami, v nichž v noci plápolá hřejivé světlo. Na několika místech jsou ze sněhových svícnů vytvořeny obrazce, postavy ze známých filmů či sněhuláci. V jednom místě je dokonce sněhová svatyňka, jejíž bůžek vám prý ukáže cestu k vysněnému partnerovi.

Horské údolí se tak na několik málo nocí roszvítí tisíci drobných plamínků...

Posel jara

Zatímco v posledních dnech začal znovu v horách padat sníh ostošest, dole ve městě pomalu bílých závějí ubývá a na stráních obrácených na jih začínají vykukovat devětsily, kvetou olše, čehož za slunečných a teplých dní využívají první včelky.

Devětsil má jako posel jara smutný osud, neboť je zároveň vyhledávánou pochoutkou. V křupavém těstíčku je devětsil jako tempura delikatesou, smíchaný s miso (pasta z fermentovaných bobů) a ořechy je pak vynikajícím společníkem pro bílou rýži. Jaro je tady!

Svátek panenek

Na třetího března připadá v Japonsku Svátek panenek, hinamacuri. Tento dívčí svátek, protějšek květnového Svátku chlapců, je jedním z předělů, takzvaných sekku, oznamujících jednotlivá roční údobí. A zatímco na začátku května poletují ve větru kapříci, symboly síly, nese se březen ve znamení (jak jinak) panenek. Doprovází je často právě kvetoucí broskvoňové snítky, symbol křehké krásy.

Kořeny tohoto svátku lze pravděpodobně hledat u aristokratické vrstvy období Heain (8.-12.stol.). Z této doby je zaznamenáno jednak vystavování a hraní si s panenkami, na druhé straně pak tzv. nagašihina, kdy byly papírové panenky posílány po proudu řeky, aby s sebou vzaly všechny nemoce, neduhy a vůbec všechno špatné. Zvláště v období Edo (17.-19.stol.) se pak tento svátek rozšířil mezi široké vrstvy, v samurajských rodinách pak bývalo zvykem dávat sadu panenek jako věno. To okopírovali obchodnické rodiny a šogunátní vládě časem nezbývalo nic jiného, než zakázat drahé a honosné panenky, neboť to začalo nadměrně zatěžovat rodinné rozpočty a tatam byly konfuciánské ctnosti jako skromnost a odmítání přepychu. Zákaz ale měšťanstvo obešlo po svém. Už zakrátko se objevily panenky tak maličké, že naprosto nemohly dráždit šógunátní úředníky. Byly ale propracovány do takových detailů, že se cenou velkým a honosným sadám zakrátko vyrovnaly... Ostatně ukázkou řemeslné zručnosti tradičních výrobců jsou panenky dodnes.

I v dnešních dnech se během svátku panenky vystavují ("nevěsta" i s "ženichem", celou výbavou a služebnictvem..), podává se "bílé sake", širozake, obdivují se broskové květy a malé slečny se oblékají do svátečních pestrých kimon... Zkrátka dívčí svátek se vším všudy.

Valentýn

I do Japonska dorazil svátek svatého Valentýna. I když procento křesťanské populace kolísá kolem jednoho až dvou procent, stejně jako křesťanské Vánoce našel Valentýn místo v japonském kalendáři. Přijmout cizí vlivy a kulturu a zároveň je přizpůsobit japonskému prostředí – tato vlastnost je již po dlouhá brána jako jedna z charakteristických vlastností japonské kultury. Pravda, svatý Valentýn by se divil, jak to dopadlo s tradicí jeho tajných křesťanských svateb. Japonské oslavy se totiž nesou ve znamení čokolády. Ano, čokolády. Není obchod, který by od konce ledna nelákal zákazníky na speciální nabídku čokoládových dobrot z vyhlášených cukrářských dílen. A pozor – obdarovávány nejsou slečny a paní, ale muži. Nevím, zda-li je to vinou emancipace, zda-li v tom má prsty skutečnost, že japonské ženy jsou zvyklé (pochopitelně jsou i výjimky :-O ) své muže více opečovávat, či zda se jedná o trik, které (stejně jako s tou čokoládou) ušili na něžné pohlaví výrobci cukrovinek a obchodní řetězce. Že se japonský svátek od původního obsahu vzdálil na míle svědčí i fakt, že existuje například giričoko – čokoláda, kterou dáváte pouze z povinnosti, třeba všem mužským kolegům v práci. K tomu přidejme třeba tomočoko, tedy výměna čokolád mezi kamarády a kamarádkami, nejčastěji stejného pohlaví. Existují i ti, kteří vhodnou vybranou, chutnou a exluzivní čokoládou obdarovávají sami sebe. A pak se v tom vyznejte.

Kůň

Každé jaro, když nastalo období sázení rýže, zastal na poli spoustu práce kůň. Není divu, že se stal pro místní nenahraditelným pomocníkem a důležitou „osobností“. I to stojí jistě v pozadí svátku, který se jmenuje zcela prozaicky – „kůň.“ V nejzašší osadě údolí Kuwadori tento svátek před lety na chvíli zmizel, ale byl naštěstí obnoven, a tak i dnes obcházejí koně dům od domu a divoce skáčí. Tím výše, tím bohatší bude úroda. Tedy, alespoň se to tak říká.

Sněžnice

Po zhruba dvou měsících je dřevo dostatečně vyschlé a konečně je možné sněžnice dokončit. V zásadě stačí jen pevně spojit přední a zadní část, zespodu připevnit „drápy“, aby to neklouzalo. Bota se připevňuje na prostředek vypletený provazem z rýžové slámy. Díky tomu je volný jak předek a pata a i na příkrém srázu neztrácí člověk stabilitu. Hotovo!

Hory jsou za humny

Ještě v Čechách jsem se často za lyžováním trmácel dlouhé kilometry do francouzských či rakouských Alp. Chce-li si člověk zalyžovat, nic jiného mu nezbývá. Tohle vědomí ve mně nějak utkvělo, takže si ne a ne zvyknout, že pořádné kopce jsou za našimi humny. Nikoli týden strávený někde v lyžařské středisku, ale chvilka při polední pauze či přestávka mezi prací stačí, aby se člověk parkrát svezl. Vršky japonských Alp za sebou, moře před sebou... Dvakrát třikrát a pak tradá domů.

Už skoro sto let

　Přesně před devadesátidevíti lety přinesl důstojník tehdejší rakousko-uherské armády Theodor von Lerch lyžování do Japonska. Kolébkou japonského lyžování se tak staly nikoli svahy japonských Alp, ale mírné kopce v Džóecu vzdálených jen pár kilometrů od pobřeží Japonského moře. Mimochodem, ač byl von Lerch rakouské národnosti, prožil mládí v Praze a co se lyžování týče, byl žákem průkopníka Žďárského. Pojítek s českou kotlinou je tak dost a dost.



　
　Lyžování se sice jako sport v Japonsku rozšířilo, zajímavé ale je, že si lyže nenašly místo v každodenním životě ve Sněhové zemi. Jen jediná horská osada, v horském údolí schovaná a již zaniklá vesnička Uširodani, je známá tím, že místní při cestě na trh v Takadě používali lyží. Jinak si po dlouhá léta udržely pozici sněžnice, které později vystřídal automobil…



　Na připomínku prvních lyžníků se každoročně v Džóecu koná Lerchův festival. Z von Lercha se stal maskot s velikou hlavou, ale po stráních se stále prohánějí frajerští lyžníci s jednou holí.

Secubun aneb čerti v únoru

Zapomeňte na předvečer svátku svatého Mikuláše. V Japonsku chodí čerti 3.února. Právě na tento den připadá svátek zvaný secubun, jednoduše řečeno předěl mezi jednotlivými ročními údobími; v tomto případě se slaví příchod jara (ri´šun).

Původně se jednalo o rituál císařského dvora, postupně, zvláště v období Edo, se rozšířil mezi široké vrtsvy. Připomenutí si plynutí ročních období spolu s obřadem očisty zůstalo (alespoň pod povrchem) dodnes. A proto se vyhánějí čerti - představující zlé síly. Na japonské čerty platí fazole (v tomto případě pražené, neboť z pražených fazolí květ nevykvete; podle staré legendy se ten nejzlejší a nejpřísnější ze všech čertů vrátí až z fazolových bobů květ vykvete - čemuž se mazaný našinec pražením vyhne...). Když čerti vtrhnou dovnitř, čeká je fazolová salva a pokřik: "Čerti ven! Štěští dovnitř!" Všechny zlé síly tak i s čerty zmizí pryč.

Znak používaný pro japonský výraz pro čerta "oni", pochází pochopitelně z čínštiny, kde však označuje duši zemřelého. Bezpochyby pod vlivem buddhismu se i v japonštině ujal tento význam, zvláště při líčení buddhistického pekla, nicméně "čerti" tu byli již dávno dávno předtím. Ve více jak tisíc let starých básních se o čertech píše jako o "mono", o "věcech", neboť se jednalo o nadpřirozenou sílu tak silnou a strašlivou, že nebylo radno ani dávat tomu jméno. Ve spoustě pozdějších legend, příbězích a pohádkách (nejznámější je asi ta o broskvovém klučinovi jménem Momotaró) se pak čerti objevují už v trochu "polidštěné" formě; většinou přestanou tropit v okolí umpárny a končí pokořeni či vyhnáni nějakým světcem nebo silákem.

I čerti, co letos dorazili do Lesní školky, zmizeli mezi bílými závějemi. Mimochodem, červená a modrá nejsou výrazem extravangance posledních let. Japonští čerti jsou už od praprapradávna modří a červení...