Secubun aneb čerti v únoru

Zapomeňte na předvečer svátku svatého Mikuláše. V Japonsku chodí čerti 3.února. Právě na tento den připadá svátek zvaný secubun, jednoduše řečeno předěl mezi jednotlivými ročními údobími; v tomto případě se slaví příchod jara (ri´šun).

Původně se jednalo o rituál císařského dvora, postupně, zvláště v období Edo, se rozšířil mezi široké vrtsvy. Připomenutí si plynutí ročních období spolu s obřadem očisty zůstalo (alespoň pod povrchem) dodnes. A proto se vyhánějí čerti - představující zlé síly. Na japonské čerty platí fazole (v tomto případě pražené, neboť z pražených fazolí květ nevykvete; podle staré legendy se ten nejzlejší a nejpřísnější ze všech čertů vrátí až z fazolových bobů květ vykvete - čemuž se mazaný našinec pražením vyhne...). Když čerti vtrhnou dovnitř, čeká je fazolová salva a pokřik: "Čerti ven! Štěští dovnitř!" Všechny zlé síly tak i s čerty zmizí pryč.

Znak používaný pro japonský výraz pro čerta "oni", pochází pochopitelně z čínštiny, kde však označuje duši zemřelého. Bezpochyby pod vlivem buddhismu se i v japonštině ujal tento význam, zvláště při líčení buddhistického pekla, nicméně "čerti" tu byli již dávno dávno předtím. Ve více jak tisíc let starých básních se o čertech píše jako o "mono", o "věcech", neboť se jednalo o nadpřirozenou sílu tak silnou a strašlivou, že nebylo radno ani dávat tomu jméno. Ve spoustě pozdějších legend, příbězích a pohádkách (nejznámější je asi ta o broskvovém klučinovi jménem Momotaró) se pak čerti objevují už v trochu "polidštěné" formě; většinou přestanou tropit v okolí umpárny a končí pokořeni či vyhnáni nějakým světcem nebo silákem.

I čerti, co letos dorazili do Lesní školky, zmizeli mezi bílými závějemi. Mimochodem, červená a modrá nejsou výrazem extravangance posledních let. Japonští čerti jsou už od praprapradávna modří a červení...

Školka na sněhu

I letos jsme pod horou Mjókó (2454m) vyváděli na sněhu. Lesní školka na sněhu. Iglů jsem pomáhal stavět poprvé v životě a stálo to za to, jen škoda, že jsme v něm nevydrželi až do rána. Tvrdý sníh pod sebou, bílé zdi kolem sebe...

Druhý den se nesl ve znamení sjezdu na pneumatikách či výletu na sněžnicích. K tomu všemu ještě velké bludiště. Být tak na chvilku špuntem a prodírat se úzkými cestičkami k cíli...

foto: niko

Bílo

Kolem silnice vyrostly bélé zdi, značky a návěstidla pomalu ztratily svůj smysl. I když letošního sněhu není nijak rekordně mnoho, přece jen po několika slabých letech dorazila do kraje Ečigo pravá zima.

Místní sníh je těžký a mokrý, takže když se ho na střeše nashromáždí dva tři metry, nezbývá než ho shodit dolů dřív, než vezme za své celý dům. Při této práci rok co rok několik lidí zemře, zapanduvše do závěje, která člověka ze všech stran pevně sevře. To je odvrácená tvář zdejší krásné bílé krajiny.

foto: niko

Malý Nový rok v Kuwadori (Ómara)

Oslavy Malého Nového roku končí ohňovou slavností. V mnoha krajích je zvykem pálit novoroční ozdoby a spol. a shromáždit se kolem vatry, jejíž kouř chrání před nemocemi. Tady v osadě Nišijokojama v údolí Kuwadori se ale před zapálením ohně odehrává ómara. Samotné slovo pochází pravěpodobně ze sanskrtu a označuje penis. Skutečně, vatra se pyšně vypíná uprostřed rýžového pole, které pravděpodobně symbolizuje ženské lůno.

Muži pobíhají kolem vatry a za pokřiku:"Ómara! Ómara!" se bijí hořícími pochodněmi do hlavy. Kdo nezkusil, neví, jaké to je běhat po sněhové pláni zcela osvobozen od každodenního života.

Nakonec je oheň zapálen a k číšce sake se zrovinka hodí čerstvě opečené sepie...

foto: niko

Malý Nový rok v Kuwadori (Oslava nevěsty)

Už 450 let oslavují příchod nevěsty do tohoto nehostinného kraje písní, jejíž text slibuje porodit aleｓｐoň třináct dětí a nejlépe kluků jako buků.

Že ale letos byla nevěsta radost pohledět, což...

foto: Sakai

Malý Nový rok v Kuwadori (Očista)

Časně ráno odklízím sníh, abychom mohli vůbec vyjet na zasněženou cestu směrem k údolí Kuwadori. Dnes druhým dnem pokračují oslavy Malého Nového roku a každý, kdo se chce účastnit večerní ohňové slavnosti, by měl po správnosti podstoupit obřad očisty, misogi.

Sníh dole i nahoře, voda v řece je studená, ale člověk alespoň cítí, jak je z něj smývaná všechna nečistota, co se za celý rok nashromáždila.

Po skončení obřadu je člověku sice stále příjemně teplo, ale pro jistotu vyrážíme do horkých lázní zahřát se až do morku kostí. Lahoda!

Cestou do horkých lázní...

Malý Nový rok v Kuwadori (Torioi)

Malý nový rok, košógacu, vychází zhruba na polovinu ledna jako pozůstatek novoročních oslav podle starého lunárního kalendáře. A protože postupem času nabyl na důležitosti "velký" Nový rok, tedy 1.leden, v mnoha případech přebraly hlavní roli oslav Malého nového roku děti.

V malebném údolí Kuwadori tak už po mnoho let vyráží děti zimní nocí od svatyně až na most nad řekou. Celou cestu zpívají píseň, jíž odhánějí od vsi a polností všechny dotěrné ptáky, co si dělají zálusk na úrodu. Text písně se s opeřenci nijak nemazlí: "...useknu ti hlavu, useknu ti zadek, šup s tebou do krabic a na ostrov Sado s tebou..." Od řeky ke svatyni se děti vrací potichu, aby je právě odehnaní ptáci "nevystopovali" a nevrátili se do vsi.

fotografie: niko

A sněží a sněží a.... (univerzita pod sněhem)

Dnes ráno hlásila místní meteorologická stanice 116 centimetrů sněhu. Měřící stanice je umístěna uprostřed města v nadmořské výšce 13 metrů. I naše universita se ocitla pod sněhem. Od sedmi ráno jsme odhazovali sníh na přístupové cestě k ubytovně, takže se nám podařilo bez zpoždění dovézt synka do školky. Jelikož (i díky malé nadmořeské výšce) zde teploty neklesají nijak hluboko pod nulu, používá se tu běžně tekoucí vody, která alespoň na hlavních úsecích celkem úspěšně bojuje s přívaly sněhu a vytváří alespoň průjezdný "základ". Silnice se nesypou, jen pluhy jsou v plné pohotovosti. I Praha, jak sledujeme na internetu, zažívá svých třicet centimetrů po sedmnácti letech, tady jsou však podobné sněhové dny na denním pořádku.

Jednotlivé budovy univerzity jsou propojeny krytými chodbami, takže našinec může suchou nohou tu do knihovny, tu na oběd do menzy. Inu, Sněhová země.

Malý Nový rok v Nó

Dnes se v Japonsku slaví Den dospělosti - mládenci a slečny, co letos dovrší dvacátý rok věku, obléknou slušivý šat a oslavují plnoletost. Nás dříve či později narozených se to sice netýká, ale máme alespoň volno - inu státní svátek. Ráno byla silnice ještě lehce namrzlá, ale místo včerejších mraků se na oblohu vyhouplo slunce a připravilo nádherný den, který jsme strávili v nedalekém městečku Nó. Nejprve práce...

Trochu s předstihem zde dnes slavili Malý Nový rok, sai no kami. Na hranici shořely novoroční ozdoby, za chvilku se nad plameny pekly sépie či rýžové koláčky moči.

Do sněhu oděná krajina lákala k procházce....

Hlouběji v horách se sice člověk bořil místy po pás do sněhu (koho napadlo vyrazit bez sněžnic...), ale počasí bylo náramné. To se hned zapomene i na čvachtání v botách.

Pod sněhovou přikrývkou odpočívají rýžová pole a nabírají sílu...

Cestou k Jošidovi. Zrána se cesta proměnila v několikakilometrovou bobovou dráhu, po které to jen svištělo, ale dodávka si s kopcem poradí bez potíží. Ostatně i naše vozítko, familiárně zvané Kakudžiró (volně přeloženo Druhorozený Hranatec - pro své jemné tvary) je jako ostatně většina aut zde v kraji vybaveno náhonem na všechny čtyři a podobné cesty nejsou pro něj problémem...

A padá a padá...

O víkendu jsme vyrazili do malebného údolí Kuwadori. Zatímco u moře po sněhu ani památka a z nebe se bez ustání snášely bez ustání proudy deště, tady asi deset kilometrů ve vnitrozemí se kupí sníh. Padal bez přestávky celý den, bílá silnice mezi bílými závějemi. Znavení stavbou iglů, bobováním a lyžováním, jsme se ponořili do horských lázní. Zatímco kolem tancují sněhové vločky. lebedí si člověk v horké koupeli...