Malý Nový rok v Kuwadori (Oslava nevěsty)

Už 450 let oslavují příchod nevěsty do tohoto nehostinného kraje písní, jejíž text slibuje porodit aleｓｐoň třináct dětí a nejlépe kluků jako buků.

Že ale letos byla nevěsta radost pohledět, což...

foto: Sakai

Malý Nový rok v Kuwadori (Očista)

Časně ráno odklízím sníh, abychom mohli vůbec vyjet na zasněženou cestu směrem k údolí Kuwadori. Dnes druhým dnem pokračují oslavy Malého Nového roku a každý, kdo se chce účastnit večerní ohňové slavnosti, by měl po správnosti podstoupit obřad očisty, misogi.

Sníh dole i nahoře, voda v řece je studená, ale člověk alespoň cítí, jak je z něj smývaná všechna nečistota, co se za celý rok nashromáždila.

Po skončení obřadu je člověku sice stále příjemně teplo, ale pro jistotu vyrážíme do horkých lázní zahřát se až do morku kostí. Lahoda!

Cestou do horkých lázní...

Malý Nový rok v Kuwadori (Torioi)

Malý nový rok, košógacu, vychází zhruba na polovinu ledna jako pozůstatek novoročních oslav podle starého lunárního kalendáře. A protože postupem času nabyl na důležitosti "velký" Nový rok, tedy 1.leden, v mnoha případech přebraly hlavní roli oslav Malého nového roku děti.

V malebném údolí Kuwadori tak už po mnoho let vyráží děti zimní nocí od svatyně až na most nad řekou. Celou cestu zpívají píseň, jíž odhánějí od vsi a polností všechny dotěrné ptáky, co si dělají zálusk na úrodu. Text písně se s opeřenci nijak nemazlí: "...useknu ti hlavu, useknu ti zadek, šup s tebou do krabic a na ostrov Sado s tebou..." Od řeky ke svatyni se děti vrací potichu, aby je právě odehnaní ptáci "nevystopovali" a nevrátili se do vsi.

fotografie: niko

A sněží a sněží a.... (univerzita pod sněhem)

Dnes ráno hlásila místní meteorologická stanice 116 centimetrů sněhu. Měřící stanice je umístěna uprostřed města v nadmořské výšce 13 metrů. I naše universita se ocitla pod sněhem. Od sedmi ráno jsme odhazovali sníh na přístupové cestě k ubytovně, takže se nám podařilo bez zpoždění dovézt synka do školky. Jelikož (i díky malé nadmořeské výšce) zde teploty neklesají nijak hluboko pod nulu, používá se tu běžně tekoucí vody, která alespoň na hlavních úsecích celkem úspěšně bojuje s přívaly sněhu a vytváří alespoň průjezdný "základ". Silnice se nesypou, jen pluhy jsou v plné pohotovosti. I Praha, jak sledujeme na internetu, zažívá svých třicet centimetrů po sedmnácti letech, tady jsou však podobné sněhové dny na denním pořádku.

Jednotlivé budovy univerzity jsou propojeny krytými chodbami, takže našinec může suchou nohou tu do knihovny, tu na oběd do menzy. Inu, Sněhová země.

Malý Nový rok v Nó

Dnes se v Japonsku slaví Den dospělosti - mládenci a slečny, co letos dovrší dvacátý rok věku, obléknou slušivý šat a oslavují plnoletost. Nás dříve či později narozených se to sice netýká, ale máme alespoň volno - inu státní svátek. Ráno byla silnice ještě lehce namrzlá, ale místo včerejších mraků se na oblohu vyhouplo slunce a připravilo nádherný den, který jsme strávili v nedalekém městečku Nó. Nejprve práce...

Trochu s předstihem zde dnes slavili Malý Nový rok, sai no kami. Na hranici shořely novoroční ozdoby, za chvilku se nad plameny pekly sépie či rýžové koláčky moči.

Do sněhu oděná krajina lákala k procházce....

Hlouběji v horách se sice člověk bořil místy po pás do sněhu (koho napadlo vyrazit bez sněžnic...), ale počasí bylo náramné. To se hned zapomene i na čvachtání v botách.

Pod sněhovou přikrývkou odpočívají rýžová pole a nabírají sílu...

Cestou k Jošidovi. Zrána se cesta proměnila v několikakilometrovou bobovou dráhu, po které to jen svištělo, ale dodávka si s kopcem poradí bez potíží. Ostatně i naše vozítko, familiárně zvané Kakudžiró (volně přeloženo Druhorozený Hranatec - pro své jemné tvary) je jako ostatně většina aut zde v kraji vybaveno náhonem na všechny čtyři a podobné cesty nejsou pro něj problémem...

A padá a padá...

O víkendu jsme vyrazili do malebného údolí Kuwadori. Zatímco u moře po sněhu ani památka a z nebe se bez ustání snášely bez ustání proudy deště, tady asi deset kilometrů ve vnitrozemí se kupí sníh. Padal bez přestávky celý den, bílá silnice mezi bílými závějemi. Znavení stavbou iglů, bobováním a lyžováním, jsme se ponořili do horských lázní. Zatímco kolem tancují sněhové vločky. lebedí si člověk v horké koupeli...

Zpátky ve Sněhové zemi

Vysoké závěje kolem dálnice, na parkovišti před domem třicet čísel těžkého sněhu (letos je naštěstí sněhu málo)...jsme zpátky. A vzhůru na lyže!

Novoroční

Oslavy Nového roku jsou v Japonsku jedním z nejdůležitějších svátků v roce. Svým způsobem se podobají českých Vánocům, neboť je zvykem trávit Nový rok v rodinném kruhu a navštěvovat příbuzné. Namísto vánočních dárků jsou bývá pro děti sice připravena jen otošidama, ve zdobené obálce schované kapesné.

Tradičním novoročním pokrmem je oseči, na tabuli nesmí chybět kořeněné sake nazývané otoso.

Už tradičně trávíme Nový rok v Kantó, nedaleko Tokia. Pod modrou oblohou, bez sněhu... Kromě půlnoční návštěvy blízké svatyně, vyrážíme první den v roce do chrámu Taišakuten na druhém (tokijském) břehu řeky Edogawa. V jakýkoliv jiný den si zde můžete v tichosti vychutnat mistrovské dřevořezy, ale na Nový rok se máte problém se ve zcela zaplněném okolí chrámu vůbec pohnout... To si pak člověk raději sedne nedaleko přívozu Jagiri a sleduje, jak se k nebi vznášejí draci, další to novoroční zábava...

Vlaky

Japonci vlaky milují. Takový titulek by v žádném případě nepřeháněl, kdybyste měli v Japonsku to štěstí setkat se s milci železnice, pro které se ujala přezdívka "te'čan". Na serveru youtube jsou hodiny hodiny záběrů různých vlaků z různých úhlů při průjezdu různých nádraží a zákrut. Najdete specialisty na výhybky, specialisty na normálnímu smrtelníku nesrozumitelné číslice na spodcích vagónů, není problém narazit na vlastníka sbírky fotografií brzd nebo třeba štítů se jmény nádraží. Tuhle časně z rána, když jsem vyrážel na pracovní cestu, se nádraží hemžilo mladíky i staříky s kamerami, cestou na sever zde totiž stavěl slavný lůžkový "Blue train." Nemusíte se ale trmácet na nádraží v brzkých ranních hodinách. Zvláště v Tokiu není problém na ně narazit. Má-li někdo na nástupišti velmi kvalitní a drahý fotoaparát, nejlépe ještě trojnožku a snímá příjezd vlaku a ne rodinu odjíždějící na dovolenou, případně soustředěně nahrává staniční hlášení, pak máte jisto: máte před sebou pravého te'čana.

Nutno říci, že díky našemu tříletému zbojníkovi patří vlaky i do našeho každodenního života. Pomalu se začínáme orientovat v různých druzích rychlíků, plánujeme výlet parní lokomotivou, synovi posílám z cest fotky letištního expresu z Ósaky či metra v Sapporu jezdících nikoli po kolejích ale po pneumatikách. A jsme-li na návštěvě v Tokiu, nesmíme vynechat cestu vlakem a celou cestu sledovat strojvůdce.

Cestou do Kamakury. Linka Jamanote, Tokio.

Sněhová země

Niigatskou prefekturu, takzvanou Sněhovou zemi, odděluje od pacifického pobřeží pás vysokých hor. Mraky, které nabraly vlhkost nad Japonským mořem, se přes horské štíty nedostanou, a tak všechen "náklad" shodí nad námi. Prosincový sníh většinou moc dlouho nevydrží, ale i tak to na procházce mezi rýžovými poli vypadá asi takhle.

Závěr roku slavíme tradičně u rodičů nedaleko Tokia, tedy na opačné straně Japonska. Stačí se přehoupnout přes několik horských průsmyků a po sněhu ani památky. V nížině Kantó nás místo sněhové vánice vítá obloha plná hvězd. Druhý den je jasno, i další den a na Nový rok jakbysmet. Člověku ani nepřipadá, že je zima.

Svatyně Curugaoka Hačiman v Kamakuře, poslední den roku