Zpátky ve Sněhové zemi

Vysoké závěje kolem dálnice, na parkovišti před domem třicet čísel těžkého sněhu (letos je naštěstí sněhu málo)...jsme zpátky. A vzhůru na lyže!

Novoroční

Oslavy Nového roku jsou v Japonsku jedním z nejdůležitějších svátků v roce. Svým způsobem se podobají českých Vánocům, neboť je zvykem trávit Nový rok v rodinném kruhu a navštěvovat příbuzné. Namísto vánočních dárků jsou bývá pro děti sice připravena jen otošidama, ve zdobené obálce schované kapesné.

Tradičním novoročním pokrmem je oseči, na tabuli nesmí chybět kořeněné sake nazývané otoso.

Už tradičně trávíme Nový rok v Kantó, nedaleko Tokia. Pod modrou oblohou, bez sněhu... Kromě půlnoční návštěvy blízké svatyně, vyrážíme první den v roce do chrámu Taišakuten na druhém (tokijském) břehu řeky Edogawa. V jakýkoliv jiný den si zde můžete v tichosti vychutnat mistrovské dřevořezy, ale na Nový rok se máte problém se ve zcela zaplněném okolí chrámu vůbec pohnout... To si pak člověk raději sedne nedaleko přívozu Jagiri a sleduje, jak se k nebi vznášejí draci, další to novoroční zábava...

Vlaky

Japonci vlaky milují. Takový titulek by v žádném případě nepřeháněl, kdybyste měli v Japonsku to štěstí setkat se s milci železnice, pro které se ujala přezdívka "te'čan". Na serveru youtube jsou hodiny hodiny záběrů různých vlaků z různých úhlů při průjezdu různých nádraží a zákrut. Najdete specialisty na výhybky, specialisty na normálnímu smrtelníku nesrozumitelné číslice na spodcích vagónů, není problém narazit na vlastníka sbírky fotografií brzd nebo třeba štítů se jmény nádraží. Tuhle časně z rána, když jsem vyrážel na pracovní cestu, se nádraží hemžilo mladíky i staříky s kamerami, cestou na sever zde totiž stavěl slavný lůžkový "Blue train." Nemusíte se ale trmácet na nádraží v brzkých ranních hodinách. Zvláště v Tokiu není problém na ně narazit. Má-li někdo na nástupišti velmi kvalitní a drahý fotoaparát, nejlépe ještě trojnožku a snímá příjezd vlaku a ne rodinu odjíždějící na dovolenou, případně soustředěně nahrává staniční hlášení, pak máte jisto: máte před sebou pravého te'čana.

Nutno říci, že díky našemu tříletému zbojníkovi patří vlaky i do našeho každodenního života. Pomalu se začínáme orientovat v různých druzích rychlíků, plánujeme výlet parní lokomotivou, synovi posílám z cest fotky letištního expresu z Ósaky či metra v Sapporu jezdících nikoli po kolejích ale po pneumatikách. A jsme-li na návštěvě v Tokiu, nesmíme vynechat cestu vlakem a celou cestu sledovat strojvůdce.

Cestou do Kamakury. Linka Jamanote, Tokio.

Sněhová země

Niigatskou prefekturu, takzvanou Sněhovou zemi, odděluje od pacifického pobřeží pás vysokých hor. Mraky, které nabraly vlhkost nad Japonským mořem, se přes horské štíty nedostanou, a tak všechen "náklad" shodí nad námi. Prosincový sníh většinou moc dlouho nevydrží, ale i tak to na procházce mezi rýžovými poli vypadá asi takhle.

Závěr roku slavíme tradičně u rodičů nedaleko Tokia, tedy na opačné straně Japonska. Stačí se přehoupnout přes několik horských průsmyků a po sněhu ani památky. V nížině Kantó nás místo sněhové vánice vítá obloha plná hvězd. Druhý den je jasno, i další den a na Nový rok jakbysmet. Člověku ani nepřipadá, že je zima.

Svatyně Curugaoka Hačiman v Kamakuře, poslední den roku

První letošní sníh v Lesní školce

Prosincový sníh většinou brzy roztaje, vysoké závěje patří až Novému roku, ale i tak přichází se sněhovou nadílkou do Lesní školky spoustu radosti.

Po vydatných listopadových lijácích, se krajina oblékne do zářivě bílé a fantazie nemá náhle žádných mezí. Ani palce v promočených botách nezebou...

Miso

Japonská kuchyně se neobejde bez miso, tedy pasty ze sójových bobů. Je základem typické japonské polévky misoširu, používá se k dochucení tohoto či onoho, k přípravě nakládané zeleniny; zkrátka má nespočet využití. Koupíte ji pochopitelně v každém obchodě, ale není nad domácí výrobu. Příprava není složitá, zvláště když máte zdatné pomocníky. Do měkka uvařené boby rozemelete, přidáte dobrou sůl a kvasnice, dobře promícháte a prohnětete. A pak už necháte volný průběh přírodní fermentaci. Za nějakých deset měsíců je domácí miso hotovo.

Zima je tady

Sníh se tady v japonské prefektuře Niigata začíná hromadit až se začátkem nového roku, ale první nadílka náš kraj do bílého hávu oděla už ke konci prosince. Nejen na svazích okolních hor, ale i dole ve městě se vytvořili zhruba čtyřiceticentimetrové závěje.

Když uvážíte, že jsme jen asi pět kilometrů od pobřeží Japonského moře a nadmořská výška se tu pohybuje kolem patnácti až dvaceti metrů, je to slušný výkon. I proto se zdejšímu kraji přezdívá "Sněhová země". Sněhové mraky, které do sebe nasály vlhkost nad mořem, se nepřehoupnou přes hory dále na východ do nížiny Kantó k hlavnímu městu a vše spadne sem k nám. Dnes už je po ruce všemožná technika, ale kdysi nebylo v lidských silách odklidit všechen sníh, a tak na místy čtyř až pětimetrových závějích stávala cedule: "Zde pod sněhem je město Takada." (Jináč by poutníci najisto tu bílou pláň prostě přešli.) Místní lidé hloubili mezi domy tunely, pod sněhem pokračoval každodenní život. Horské vesnice odřízly od města zapadané průsmyky a lidé tak byli zvyklí postarat se sami o sebe. Dnes, kdy je po chvilce bez elektřiny vše vzhlru nohama, už si to nedokážeme ani představit. Se vší tou technikou jsem čím dál tím slabší a zranitelnější...

Yusuke Seya

Konečně se podařilo otitulkovat jednu z Yusukeho písní a zveřejnit ji na YouTube. Záznam z živého vystoupení z poloviny listopadu a písnička Moje práce.

Yusuke Seya: Moje práce

Sněžnice

I letos jsme se pustili do vyrábění sněžnic. Zima ve Sněhové zemi se bez nich neobejde.

Nejprve musí člověk nasekat rovné větve bez suků. V některých krajích se používá bambus,

tady u nás léta prověřila kvalitu nízkého stromu, kterému se říká aburačan a který je bohatý

na olej. Prý se z jeho plodů kdysi olej kdysi skutečně získával.

Krásné listopadové počasí.

Nejprve se musí uřezaným větvím "domluvit", aby se lehce ohýbaly. Žádné nahřívání,

rovnou s nimi do ohně.

Ohýbat se musí dokud je žel... větev teplá. Jinak snadno praskne.

Najít ideální tvar, tu uvolnit, tu přimáčknout a je to. A rychle svázat.

Oblouk je potřeba ještě zahnout tak, aby byl přede a zadek sněžnice

mírně vystouplý a snáze se stoupalo do svahu.

Hotovo.

A díl pro naši rodinku. Že jsem se ale zapotil...

Kójasan

Na sklonku listopadu se mi naskytla příležitost vyrazit pracovně na horu Kójasan. Jedno z center japonského buddhismu se nachází v prefektuře Wakajama, obklopeno nespočetnými horskými hřebeny a hlubokými

údolími. Takřka před 1200 lety zde první klášter založil mnich Kúkai, jeden z otců japonského buddhismu a zakladatel sekty Šingon. Stranou

od ruchu hlavního města, hluboko hluboko v horách se zrodilo "svaté" místo zasvěcené buddhistické praxi. Ne nadarmo byla hora Kója nedávno v rámci UNESCO prohlášena za světové kulturní dědictví.

Lokálka si to supí do prudkého kopce, za okny se co chvilku mění scenérie, co chvíli se pod námi rozevírá hluboký sráz a jedno údolí střídá druhé. Je sice konec listopadu, ale sluníčko vyhřívá hřebeny na protější straně, tu a tam se na větvích ještě houpají sytě oranžové tomely, slívy, z nichž se v tomto kraji vyrábějí slavné nakládané umeboši, už jsou sklizené.

Na konečné stanici přesedáme na lanovku, která nás konečně vynese na horu Kója. Odtud pak vede klikatá cesta přes chrám Njonindó, kde v minulých časech byla konečná pro ženy; odtud už směrem k chrámovému komplexu mohli jen muži.

Kdysi zde stáválo více jak tisíc chrámů a klášterů, do dnešních dnů se jich dochovalo kolem 150, za což může mimojiné i reforma v éře Meidži, kdy byla provedena odluka církve od státu. Chrámy a kláštery jsou obklopeny malými krámky, časté jsou lékarny, z nichž ještě dýchá atmosféra pozdního období Meidži. Proč lékárny? Hora Kója je jak místem buddhisté praxe, tak místem poutním. Zakladatel sekty Šingon mnich Kúkai, známý s

píše pod svým posmrtným jménem Kóbó Daiši, o němž se traduje že ve fenomenální básni (která je sama o sobě mistrným převodem původní sútry do japonštiny) jako první zformoval japonskou abecedu iroha, se stal jako jeden z

"Velkých mistrů" centrem kultu, díky němuž i v dnešních dnech stoupají poutníci příkrými stezkami hory Kója; občas se ozve troubení na roh, občas se na cestu mezi chrámovými

zdmi vyhrne zástup poutníků v tradičních bílých oblecích.

Mimochodem, městečko má zhruba 4000 stálých obyvatel, z nichž takřka polovinu tvoří mniši a kněží. Najdete zde také buddhistickou univerzitu. Ale předně zde narazíte na zástupy turistů, které sem nepřetržitě vozí autobusy. Chcete-li si užít atmosféru nespočetných chrámů obklopených lesy a hlubokými horami, budete si muset přivstat.

Ubytování na hoře Kója poskytují i četné kláštery. Snad ubylo adeptů věnujících se přísné praxi... I já jsem hlavu složil nedaleko chrámové síně v místě, kde kdysi spávali mniši. Za papírovými posuvnými stěnami byl až do noci slyšet tichý hovor poutníků. Ráno před šestou už zněl chrámový zvon zvoucí k ranní modlitbě. Zima je, zima. Na konci listopadu nepočítejte s tím, že teplota (ani uvnitř) přeleze přes pět stupňů. Cožpak v noci, to se člověk zachumlá do nadýchaného futonu, ale ráno... Přítmím chrámové síně se nese zvuk súter a vlídná tvář, se kterou na nás shlíží Odžizósama, uctívaný v tomto chrámu, zahřívá u srdce.

Strava v klášteře je pochopitelně bezmasá, prostá, ale velmi lahodná. Nakládaná a smažená zelenina, tófu...

Jak jsem se zmínil v úvodu, byl jsem tu pracovně, takže jsem neměl ani špetku času na pomalé loudání se za slavnými chrámy, nicméně, pokud je libo - následují fotografie z časné

ranní procházky. Mimochodem, zářivě červená je pagoda Konpondaitó, stojící tu od časů velkého Mistra, ude jsou uctívání buddhové stojící v centru tajného mystického učení

sekty Šingon.

Na cestě zpět se údolí pod námi zahalila do mraků. Japonština pro to zná výraz unkai čili moře mračen. Člo

věk si tak opravdu připadá jako v jiném světě, jako na posvátné půdě, kde mus nezbývá nic jiného než zasvětit svůj život praxi a studiu Buddhova učení. Tak! A lanovkou zpět do našeho pomíjívého světa...

Fotoalbum