Zápisky ze Sněhové země

Na poli

2011-08-17T23:21:00.002+09:00

Ani letos se neleníme. Právě dnes sice začalo i v naší prefektuře měření radioaktivního césia v rýži, ani tady se nevyhneme dopadům fukušimské havárie. Někdy mi ta naše niigatská prefektura připadá jak Údolí větru z Naušiky. Čerstvý vítr vanoucí od Japonského moře a na východní straně vysoké hory, které náš kraj zároveň chrání...

Bahínko mělo konzistenci báječnou, dolní pole jsme ale osázeli strojově. Inu, záda...

I lotosům se letos daří. Tak snad budeme moci poprvé sklízet kořeny...

Když začne rýže kvést, naplní se vzduch příjemnou sladkou vůní. Věčně otevřeným oknem auta člověka provází, ať se hne, kam chce...

Klasy jsou plné a už se začínají barvit. Ustály broučí nájezdy, tak teď ještě aby je nevyzobali vrabci. Ti ale mají raději sladkou rýži moči (Oryza sativa var. glutinosa)).

Minulý týden

2011-03-08T11:16:00.008+09:00

Farmáři z Okinawy poslali jako dar 480 slunečnic na Kjúšú do kraje zkoušeného erupcemi sopky Šinmoedake. Čtyři piráti, kteří přepadli u pobřeží Ománu japonský tanker a které zajalo americké námořnictvo, budou transportováni do Japonska. Čínský ministr zahraničí prohlásil na právě probíhajícím všelidovém sjezdu, že tento rok se ponese ve znamení zlepšení čínsko-japonských vztahů a ke sblížení obou zemí. Plavidlo japonské pobřežní hlídky zaznamenalo "nebezpečné přiblížení" helikoptéry čínského vojenského letectva. Severní Korea odmítla převzít 27 ztroskotaných námořníků, které před měsícem proud zanesl k jižnímu sousedovi - 4 z původních 31 trosečníků se totiž rozhodlo emigrovat a Sever chce, aby se do vlasti vrátili pěkně všichni. Šéf japonské sekce Úřadu pro východní Asii a Pacifik amerického Ministerstva zahraničí Kevin Maher prohlásil (v narážce na protahující se jednání o odsunu či přesunu části amerických jednotek z Okinawy), že Okinawa je mistrem v oblbování a zastrašování japonské vlády a že "lidé na Okinawě jsou tak líní, že ani okurku hořkou (japonsky nigauri, v okinawském dialektu gója; Momordica charantia var. pavel; jedna z charakteristckých komodit okinawského zemědělství) pěstovat neumí. Prefekturu Mijagi na severovýchodě Japonska zasáhlo zemětřesení o síle 5 (7.2 stupně Richterovy škály) , na pobřeží Tichého oceánu pak meteorologové změřili šedesáticentimetrovou vlnu cunami. Bez ohledu na dohodu o společném vývoji a spolupráci zahájila Čína nezávisle na Japonsku těžbu ropy a plynu ve sporných vodách Východočínského moře. Někteří členové vládnoucích demokratů dávají najevo, že kabinet, který kormidluje Kan Naoto, by mohl (vzhledem ke stále klesající podpoře a nekončící řadě afér) skončit. Ministerský předseda Kan Naoto zdůraznil důležitost jednoty ve straně. Prostřednictvím londýnské ambasády přijala japonská císařská rodina oficiální pozvání na svatební obřad prince Williama. Párek čínských pand, dorazivších na sklonku minulého měsíce do ZOO v tokijském parku Ueno, byl pokřtěn jako Rírí a Šinšin; veřejnosti budou představeni 22. března.

V pátek 11. března zasáhlo tichomořské pobřeží Japonska zemětřesení o síle 9.0 a následná vlna tsunami srovnala se zemí rozsáhlé oblasti v prefekturách Mijagi, Iwate a dalších místech.

Ve Sněhové zemi jsme všichni v pořádku.

Zimní vzpomínka

2011-03-07T23:03:00.000+09:00

V polovině ledna, přesně v čas kdy se slaví Malý nový rok, se z oblohy sypal sníh, jak by měl nastat konec světa. Jak se na Sněhovou zemi sluší a patří, napadlo za jediný den šedesát čísel. Netrvalo dlouho a i dole ve městě naměřili meteorologové metr a půl. Vyhrabat každé ráno auto zpod sněhové závěje se stalo každodenním rituálem, inu, veselo.

Minulý týden

2011-03-07T10:29:00.006+09:00

Stále se pohřešuje více jak dvacet Japonců nezvěstných po zemětřesení na Novém Zélandu; většinou se jedná o studenty angličtiny. Začala japonská první fotbalová liga. Policie dopadla devatenáctiletého studenta, který při příjimacích zkouškách na Kjótskou univerzitu opisoval z internetu - během písemných zkoušek z angličtiny a matematiky odeslal otázky na stránky Čiebukuro (kde si uživatelé vzájemně radí a odpovídají na dotazy, úkoly a problémy) serveru Yahoo a ještě před skončením mu další (nic netušící) uživatelé dodali správné odpovědi. Tokijský vysílač s rozhlednou Sky Tree se přehoupl přes šest set metrů a stal se nejvyšší věží na světě - do jeho dokončení zbývá ještě zhruba třicet metrů. Zdražila mouka a chleba a taky benzín. Slibovaný efekt skokového zdražení daně z tabáku se nekonal - kuřáků příliš neubylo. V Kumamotu zavraždil dvacetiletý student na toaletách supermarketu tříletou holčičku. V neděli večer odstoupil ministr zahraničí Maehara, neboť se provalilo, že přijal penežní dar ve výši zhruba dvacet tisíc korun od občanky cizí národnosti žijící v Japonsku - dary pro politiky od cizinců japonské zákony zakazují. Ne a ne začít soud s vlivným poslancem a bývalý šéfem japonských demokratů - Ozawa Ičiró se už dva roky úspěšně vyhýbá odpovědnosti za "nesrovnalosti" ve svém účetnictví přesahující v přepočtu částku 60 miliónů korun. Nagatomo dal svůj první gól v dresu milánského Interu. Vláda začala veřejně jednat o tom, které státní regulace odstranit, které zesílit a které změkčit. Začal soud s mužem, který při bitce v soukromém klubu přivodil četná zranění jednomu z nejznámějších herců tradičního divadla kabuki - hercovo jméno jest Ičikawa Ebizó - nechám na laskavém čtenáři by jej šestrně převedl do třetího pádu češtinského... Na trh přišly ultratěsné leč fešné brýle - další zbraň v boji s pylovou alergií. Začaly kvést kryptomérie (japonský cedr). "Záchrana" žen v domácnosti se nekoná - neprošel návrh, aby stát zaručil základní důchod ženám v domácnosti, které si neplatily důchodové pojištění (dokud jejich muž pracuje, nemusí pojistné platit, neb je automaticky strháváno z mužova platu; problém nastává po rozvodu či po konci mužovi kariéry).

Herečka Sawadžiri Erika se asi možná nejspíš bude pravděpodobně rozvádět. Nadhazovač Saitó Júki zaznamenal první vítězství mezi profesionály.

O hisašiburi

2011-03-06T22:43:00.005+09:00

Po dlouhé odmlce se hlásím ze Sněhové země. Druhá polovina února byla nezvykle teplá, sníh tál ostošest a vypadalo to, že už to zima zabalí. I sněhová pokrývka dole ve městě se ztenčila na příjemných šedesát centimetrů. Předevčírem se ale opět přihnala sněhová mračna a předpověď na příští týden je opět plná "sněhuláků." Ale už to má stejně zima spočtené. Na stráních, do kterých se opírá odpolední slunce, už vykukují devětsily, tak výborné jako tempura ve smaženém těstíčku. Třetího března se pak slavil svátek panenek hinamacuri, v krajích teplejších zdejší Sněhové země tak pevně spjatých s broskovými kvítky (více zde) .

Jamaimo - "horské brambory"

2010-12-09T23:40:00.003+09:00

"Koharu bijori," doslova "jako malé jaro"... tak říká

našinec, když se v čase podzimních plískanic a sychravého

šedivého počasí na pár dní vyčasí a obloha se modře

rozzáří. Jak kdyby skutečně na okamžik nastalo jaro.

Chystali jsme se využít pěkné počasí na poslední

polní práce před příchodem zimy, ale kamarádův telefonát

změnil naše plány. Vyráží se na jamaimo, "horské brambory"

rostoucí divoce v okolních kopcích.

Tak! Nářadí by bylo...

Přes rokle a pár příkrých svahů,

i malý medvěd statečně šlapal...

Pokud neoznačíte včas místo, kde

se pod zemí skrývá jamaimo,

listí opadá, stonek podobný liáně vítr

urve a kde nic tu nic...

Na dolním obrázku je první úlovek.

Bohužel se však jedná o tzv. tokoro,

příbuzného "horských brambor".

Je bohužel hořký a není k jídlu,

ale v minulosti ho místní lidé

používali jako lék...

Jamaimo, jinak též Dioscorea japonica,

patří do čeledi smldnicovité (někdy

se též říká jamovité, jak jsem

vyčetl z wikipedie) a k jídlu jsou

jejich škrobnaté hlízy schované

hluboko pod zemí.

Jakmile narazíte na "horkou stopu,"

musíte kopat a hrabat a hrabat...

Když se však přiblížíte

k samotné hlíze, je třeba

být velmi opatrný. Stačí

trochu žďuchnout a hlíza

se nenávratně zlomí.

První úlovek!!!

Doma jamaimo obvykle najemno (velmi najemno) nastrouháme,

smícháme s daši a vajíčkem (aby jamaimo nezhnědly),

a jak ukazuje dolní snímek - posypeme řasami nori a

chuť doladíme křenem wasabi a sójovou omáčkou.

To by ovšem nebyl horský kraj,

aby se nepyšnil tradiční krmí

z jamaimo. Základ je stejný.

Tedy na jemném struhadle

přeměnit hlízu na táhlou,

lepkavou hmotu, kterou

ovšem místní dochucují

pouze polévkou misoširu.

Výsledkem je nejen

sytě hnědá barva,

ale i výrazná, chce se říct

"čistá" bramborová chuť.

Šičigosan

2010-11-19T17:16:00.003+09:00

Malý zbojník už má za sebou zkoušku

v podobě výšlapu na horu Nanbasan,

a tak nic nebránilo, abychom

před několika dny zavítali

do svatyňky Šinmei hluboko

v údolí Kuwadori.

Svátek šičigosan uzavírající jednu etapu života

získal svou svébytnou podobu jako jeden z rituálů mapujících

cestu životem až v polovině období Edo (tedy zhruba

v 18. století.), kdy se rozšířil z rodin samurajů

mezi měšťanstvo. Dívkám ve věku 3 a 7 lety byly

poprvé česány vlasy jako dospělým, mohly si také

poprvé obléknout "dospělácké" kimono a opásat se novým pásem obi,

stejně jako 5-letí chlapci si poprvé oblékli hakamu.

Děti tak byly představeny rodovému

božstvu a de facto přijaty do komunity.

Svátek si získal popularitu mezi širokými

vrstvami až v druhé polovině 19. století, tedy

v období Meidži.

Dodnes je pak šičigosan rituálem

vyjadřujícím díky za dosavadní zdravý růst dětí.

Nedaleko svatyně se slavily dožínky,

a tak zlákáni podzimní zeleninou, houbami

a všemi těmi dobrotami údolí Kuwadori,

oslavovali jsme šičigosan

i tlučením tradičních rýžových koláčků

omoči.

Medvědi na kopci

2010-11-19T16:49:00.003+09:00

V Japonsku je zvykem slavit svátek šičigosan - čili doslova "7,5,3." Děti, které dosáhnou tří, pěti a sedmi let (většinou dívky ve 3 a 7 letech, a chlapci ve věku 5 let - ale existují dobové a krajové odlišnosti) navštěvují v v polovině listopadu šintoistické svatyně a slaví tento "přechodový" rituál, jeden z milníků na cestě k dospělosti.

U nás doma musí ale malí zbojníci nejprve ukázat, zda-li už skutečně vyrostli tak, aby mohli slavit šičigosan a býti přijati mezi velké kluky. Důkazem je výstup na horu; ne že by náš zbojník ještě na žádném pořádném kopci nebyl, ale často se na vrcholky nechával nést v sedačce, a tak o pořádném výšlapu nemůže být ani řeč. Dnes poprvé vzal na záda svůj batoh a od úpatí až na vrchol pěkně vyšlápl po svých.

Letos se urodilo málo žaludů a bobulí a medvědi slézají z hor. Cedule při kraji horské stezky mluví za vše; my jsme se vybavili alespoň rolničkami, které medvědům už z dálky oznamují, že se blíží vetřelci. Naštěstí jsme ten den na žádného chlupáče nenarazili.

Při kraji stezky

vykukovaly nameko,

výtečné podzimní houby.

Hora, kterou jsme pro výstup vybrali,

se jmenuje Nanbasan a trůní nad naším městem.

Z dálky není nepodobná našemu Řipu

a má doslova ladné rysy, místy jsou

však její svahy pořádně přikré a žádná

procházka to v žádném případě není.

Mimochodem na městem, které

má zhruba 20 metrů nad mořem,

se vrcholek Nanbasan vypíná

v nadmořské výšce zhruba 950 metrů.

To by to nebyl zbojník, aby

nelezl na každou větev,

zohýbanou každoročním

přívalem těžkého mokrého sněhu.

Párkrát sice zbojník

po cestě nadhodil,

že bychom to mohli zabalit,

ale nakonec sám od sebe

překousl únavu a rozhodl se

vyšlápnout až na vrchol.

I proto aby o tom

mohl zpravit bůžka kami

a oslavit tak šičigosan.

Obvykle je z téhle hory krásný výhled

na nížinu a moře, ale ten den byl zrovinka

opar a navíc zase dorazil kósa,

"čínský písek." Z oblastí v centrální Číně,

postižených desertifikací, totiž

čas od času dorazí až sem do Japonska

oblaka písku; když se to povede,

můžete znovu vyprat pověšené prádlo

či vyrazit s autem do myčky...

Zbojník to nevzdal ani

při sestupu...

Když to nejde vertikálně,

půjde to vodorovně, řekly

si možná stromy a vyzrály

tak na každoroční sněhovou nadílku.

I sestup dá člověku zabrat.

Roklina Mjódžin a hurá přes potok...

V sedle Uširodani.

Stará cesta, kterou už pradávna lidi chodili

k milířům v horách.

Když jsme sestoupili do údolí,

dorazilo zapadající Slunce

zrovna nad vrchol.

Tak, malý medvěde,

pěkně si odpočiň.

Zkoušku máš za sebou...

... a zatím na poli

2010-11-19T16:31:00.002+09:00

"Na poli se sesula půda," z podzimného poklidu nás vyrušil náhlý telefonát od kamaráda. Pravda, ještě před sklizní došlo k malému sesuvu půdy, ale tentokrát se utrhl celý kus svahu. Japonsko, bohaté na dešťové srážky a také na příkré horské svahy, o sesuvech půdy ví své. Při lijácích či zemětřesení k nim dochází pravidelně ve všech koutech země, a i když se všude možně zpevňuje, betonuje, vyztužuje...čas od času k nějakému neštěstí dojde. V místě, kde pěstujeme rýži, ostatně před zruba třiceti lety došlo k sesuvu půdy, který pohřbil celou vesnici.

I naše políčko vypadá, jak kdyby se do něj zakousl obr. Horní pole zůstala takřka nedotčeno, odnesla to jen hrázka; zhruba pětina spodního pole je však zavalena hlínou a kamením.

Úředníci z města už odklepli podporu na odstranění následků téhle malé pohromy, takže do jara by mělo být pole zase fit - bez těžké techniky ale nic nezmůžeme. Při pohledu na tu spoušť je člověku trochu smutno, ale v místech,

kde vznikla políčka na příkrých horských srázech, je to denní chleba. Sesuvům se dá částečně předejít, zorá-li se pole hned po sklizni. Nicméně letos přišly po velmi horkém a suchém srpnu, zářijové neobvykle prudké a vydatné

deště. Takřka vyschlé pole, kde se pravděpodobně změnil i tok spodní vody, tak čelilo náhlému návalu vody, se kterým si zkrátka nevědělo rady.

Na horním poli jsem udělal provizorní hrázku, aby voda dále neutíkala do sesuvem poškozené části; dole bylo zase třeba vytvořit stavidlo, které by vodu odvádělo ze sesuvem přehraženého pole. Hasagi, tyče na sušení rýže, už jsou taky sklizeny, už se holt blíží zima.

Na jih...

2010-11-19T16:10:00.004+09:00

Před třemi týdny, zrovna když se v oblasti motal

podzimní tajfun, jsem se vypravil na Tchaj-wan.

Nikoli za cestováním, ale pracovně. Byl jsem pozván

na konferenci na univerzitě Tzu Chi ve měste Hualien

na východním pobřeží, takže vzhůru na jih,

kde tou dobou panovaly příjemné

teploty kol 25 stupňů.

Nejen na hlavním nádraží v Taipei, které je na fotografii nahoře,

ale takřka na každém nádraží najdete

noční čekárnu pro ženy.

První tchaj-wanské jídlo. Obdoba japonského obentó,

rýže, zelenina a maso úhledně srovnané

v malé krabičce. Stačilo ji otevřít,

a už se ven line sladká vůně badyánu,

bez kterého se místní kuchyně zkrátka

neobejde. K tomu lahodný

jasmínový čaj...

Kampus university Tzu Chi.

Ne že by Hualien nebylo zajímavé město, ale

v nadupaném programu

nebylo na nějaké loudání se ulicemi čas.

Od rána do večera v kravatě...

Než jsem se rozkoukal,

už nás rychlík přivezl

po zhruba třech hodinách

do hlavního města Taipei.

Bylo už sice kolem desáté večer,

ale zdejší noc teprve začíná.

Tchaj-wanská kamarádka

nás spolu s kolegou

protáhla nočním městem

a tržnicemi, které pulsují

do ranních hodin...

Nesměli jsme pochopitelně vynechat

tchaj-wanský čaj. Oolong z vrcholku

Ledové hory je samozřejmostí,

k tomu ještě ručně trhaný čaj z hory Ari.

Ani prasečí nožky nebyly k zahození...

Národní muzeum těsně před odletem.

Na muzeum "Starého paláce", pyšnícím

se nespočtem sbírek, by bylo potřeba

spíše několik týdnů, nikoli hodin.

Při pohledu na umělecké artefakty

vytvořené před několika tisíci lety

si člověk znovu uvědomí

hloubku a bohatství asijské civilizace.

Naše první rýže!

2010-11-12T13:52:00.003+09:00

Počasí se ne a ne umoudřit,

a tak jsem si vyhlédli

slunečný den a konečně

se pustili do mlácení.

Jeden svazek za druhým šup do mlátičky...

Ze slámy zatím vyrostla hotová hora.

Ta akorát na dobrou skrýš pro medvědy...

Malá zrnička

velká radost...

Kvůli častému dešti měla rýže

vysoký obsah vody, takže

nezbývalo než ji

rozprostřít a vysušit ji.

Obloha se kabonila a vypadalo to,

že může kdykoli začít znovu

pršet. Naštěstí stihla ale

rýže jakžtkaž uschnout.

Zrno a plevy za nás odděli stroj...

A už je to tady!!!!

Tohle je genmai - tedy neloupaná rýže.

Výsledek roční práce

vypadáý takhle...

Tohle je již rýže loupaná čili hakumai.

Ještě ten den jsme

měli čerstvou rýži

k večeři. Dobrota!!!

Sklizeň

2010-11-12T13:35:00.004+09:00

Po dlouhé odmlce jsem se konečně dostal

k napsání alespoň několika řádek.

Už je sice polovina listopadu

a na vrcholích hor se již bělá sníh,

ale vrátím se teď o dobrý měsíc zpět

- ke sklizni rýže.

I malí medvědi se chopili srpu a pomáhali se sklizní.

Chtělo to možná ještě chvilku počkat a dopřát

klasům více sluníčka, ale letošní podzim

byl samý déšť a ne a ne se vyčasit. Nehledě

na to už tou dobou sklizeň dole v údolí

dávno skončila, takže jsem se

odhodlali...

Ač už se běžně používá kombajn či minálně motorem poháněná

sekačka, v horských políčcích obé zapadne záhy do bahna a je

k nepoužití, takže veškerá práce

probíhá ručně.

Kdepak chvilka oddechu; namísto klasů musí člověk

tahata medvědy...

Požaté klasy se svazují, aby se mohly snáze nosit a posléze

sušit.

Jeden ze způsobů je takto s nimi doslova zatočit, nicméně

máte-li zrovna v rukou klasy ztěžklé deštěm, není

to zrovna hračka. I proto místní lidé používají

mnohem jednodušší způsob. Mimochodem na svázání

se používá wara čili rýžová sláma

z loňské sklizně.

Táák, pěkně rýži přes rameno a jde se...

Když člověku kolečko v rukou ztěžkne, říká

si, že se letos pěkně urodilo...

Pěkně rozvěsit a zhruba dva týdny sušit...

Už jen pohled na zlaté klasy

má člověk radost

a ne a ne se dočkat

až ochutná čerstvou rýži.

Hasagi

2010-09-20T00:00:00.002+09:00

Obvykle začínají přípravy na sklizeň rýže už během srpnového svátku obon. Nicméně my jsme se rozhoupali až na začátku září. Dnes už se rýže většinou suší v sušičkách, ale typickou scenérií bývaly zalté klasy vyrovnané jako na hřadlech - takzvaných hasagi. Pravda i dnes můžete vidět, jak někde suší rýži na svodidlech silnic či na jinde, ale klasické hasagi, nebo též hasaba, či jen krátce hasa, to jsou dlouhé bambusové či kryptomeriové tyče na stromech podél hrází rýžových polí.

Samotné vázání není nijak složité, má však v sobě

dlouhou historii a spoustu moudrosti. Každý, byť

sebemenší pohyb, má svůj smysl. Co se zdálo

na první pohled snadné, pak člověku

přidělá vrásky na čela.

Koleno, které se vklíní

pod nově položenou tyč, nejenže určuje výšku,

ale zároveň zaručuje stabilitu. Stačí opomenout

jednu maličkost a poroučíte se k zemi...

Jedno pole o čtyřech řadách to dá tak jedno hjó

čili 6o kilo, počítájí místní,

ale do duše se vloudí pochyby

a obavy, kolik že se to na tom

našem políčku souženém

plevelem urodí...

Skoro hotovo. Čtyři řady.

Volný den v oblacích kouře

2010-09-19T23:50:00.003+09:00

Seznamte se, prosím. Tohle je C57, co se o víkendech prohání mezi Niigatou a Aizuwakamacu ve fukušimské prefektuře. Zářijový víkend měl patřit malým medvědům, stále ještě do vláčků a mašinek zahleděným, ale když se podívám na spoustu fotek detailů parní lokomotivy, za kteroužto sbírku se nemuselo stydět ani žalezniční muzeum, říkám si, že na své si přišlo i meděvdí rodičovstvo.

Na nádraží v Niicu, kde měli na nástupišti pěkné staré sloupové hodiny, přibyl nový personál.

Holt je to krasavice, do které se jeden hnedle zakouká...

Různé ciferníky a páčky... I kotel, ve kterém se spaluje uhlí je trošku vidět.

Projeli jsme nížinou Ečigo, která už zezlátla zrajícím rýží

a v místech, kde si to vlak sviští podél řeky Agano, jsme dali parní lokomotivě sbohem.

V Cugawě se pak natáhli do horských lázních a prošli

po zbytcích dlážděné cesty, která tu zbyla jako vzpomínka na cesty knížat daimjó do

Eda a zpět.

Dnes jsme mimořádně necestovali

autem, a tak jedno pivečko

v odpoledním vedru chutnalo

zvláště náramně.

Po dlouhé době

jeden den "volna."

Srpnové pole 3. A nezaprší

2010-09-13T12:27:00.003+09:00

Letos jsme se do pěstování rýže pustili samostatně poprvé. Bez nějakých moc velkých znalostí a prakticky bez zkušeností. Navíc jsme odmítli postřiky i veškerá hnojiva vyjma tzv. bokaši, lehce prokvašených rýžových otrub. A aby toho nebylo málo, tři rýžová políčka, která máme na starost, jsou hluboko v horách. Narozdíl od údolí, kde jsou pole napájena z řek a závlahových zařízení, musíme tady v kopcích spoléhat pouze na spodní vodu. Těmto políčkům se říká tensuiden a voda vyvěrá přímo na nich nebo v blízké mokřině. Stačí se projít osázeným polem nebo se pustit do trhání plevele, abyste zjistili, jak velký je rozdíl mezi místy, kde vyvěrá (nebo přitéká) studená horská voda a třeba místy těsně při hrázkách, jež se stále vyhřívají na letním slunci. To všechno má vliv na to, jak rychle a hlavně jak se rýže vyvíjí.

V našem případě je rýže stále ve vodě. Narozdíl od údolí, kde je obvyklé vodu po čase vypustit a uvolnit nahromaděné plyny, případně krátkým vysušením zabránit larvám škůdců ve vývinu nebo je zkrátka usušit, si tady v horách nemůžeme dovolit o drahocennou vodu přijít. Stonky jsou tak stále ve vodě, takže rýže nepotřebuje vyhánět nové a nové stonky ve snaze zajistit si dostatek vláhy. Stonky v horských stále zavodněných políčkách jsou tak tlustší než v údolí a je jich znatelně méně. Tlusté stonky jsou garantem robustnějších, trošku buclatých zrnek, o kterých se říká, že jsou nejlepší na chuť. To by se o rýži musel ale starat někdo jiný než my. No jsem zvědav, jaká rýže se urodí...

Letos bylo deště opravdu poskrovnu. Na konci srpna už voda z polí takřka zmizela, ale i tak si naše rýže udržela svěží zeleň a stojí pěkně vzpříma ( pokud dáte víc hnojiva než je zdrávo, rýže dá, dřív než vyžene klasy, všechnu energii do růstu samotné rostliny; jenže takoví vysocí habáni jsou pak slabí vůči silnému větru či dešti, nebo zkrátka jen nedokážou ustát váhu plných klasů, a rýže slehne. A že takových polí není málo...

V poli se to stále hemží vážkami, žábami a hady...

Ať už to dopadne se sklizní jakkoli, když se tak člověk zahledí na klasy, které se pomalu barví do zlatova a jemně se vlní ve větru, je mu tak nějak dobře...

Srpnové pole 2. Sena

2010-09-13T12:20:00.003+09:00

Plevel se už nevytrhává a do pole už člověk nadlouho nevstoupí, ale tráva na mezích a hrázkách a v okolí polí se sekat musí. Mezi fazolkami, co vysázela babička, musí člověk opatrně, nejlépe se srpem...

...ale jinak přijde pochopitelně ke slovu křovinořez. Ať tak nebo tak, dá to pořádně zabrat. Navíc bylo letos pořádně horké léto, takže z člověka teče pot proudem. Navíc se někdy zdá, že na místě zrovinka posekaném už zase vykukuje nová tráva a býlí - tohle je příbeh bez konce.

Člověka to opravdu opravdu unaví

Srpnové pole 1. Rýže vyhání do klasů

2010-09-13T11:57:00.002+09:00

Člověk dělá chvíli tohle a hned zase támhleto, a než se naděje, je tu září. Rýže za tu dobu pěkně povyrostla. Tak se teď znovu ponoříme mezi měsíc staré fotky a vydáme se po rýžových stopách.

Na začátku srpna nasadila rýže na klasy. Už jsem se strachovali, zda-li se vůbec klasy objeví. Ale rýže už je taková bojovnice od přírody. Ať si je sebemenší a slabounká, nakonec se klasy vždy objeví. I v případě takových nešikovných rolníků, jako jsme my.

Jakmile se objeví klasy, přestává i boj s plevelem. Jednak rýže už pěkně povyrostla a druhak by člověk mohl poškodit klasy, takže se zkrátka na pole nedostane. A tak i všem těm plevelům, co s nimi člověk tak urputně bojoval, je najednou do tance, a zatímco se tváří jakoby nic, rostou jako z vody. Bílé drobounké kvítky rýže tak nejsou zanedlouho jedinou ozdobou rýžových políček, než se rozkoukáš, tu a tam už vykukují kvítky plevele. Což o to, květy jsou to roztomilé, ale radost z nich zrovna nemáš. A ať si mrmláš po vousy, jak chceš, stejně se pod rýží vytvoří na mnoha místech krásný zelený koberec. To je tak, když se nepoužívají herbicidy...

A zatímco ubírá rýži výživu vykvete konagi do krásy

Vzpomínky na červenec IV. Obyvatelé polí

2010-08-06T22:40:00.004+09:00

Opět je tu niko, tentokrát s posledním ohlédnutím za červencem,

ve kterém představím několik obyvatel našich rýžových políček

*:..｡o○☆*ﾟ¨ﾟﾟ･*:..｡o○☆*ﾟ¨ﾟﾟ･*:..｡o○☆*ﾟ¨ﾟﾟﾟ･*:..｡o○☆*ﾟ

Jak se oteplilo, povyrostla pěkně i rýže.

I obyvytelé políček se malí čile k světu.

Na přelomu června a července vytvořily krsáné

osvětelné světlušky. Bylo jich letos tolik, že člověk

nepoznal, kde končí taneční rej světlušek a kde

začíná hvězdné nebe.

　　　I na špičce prstu světluška nijak neběsní a nevyvádí.

Za bílého dne je pak pole královstvím vážek. Šiokaratonbo (vážka bělořitná), onijanma (čili páskovec Seiboldův) či červená akatonbo (Sympetrum frequens). Jak spořádáné letky hlídkují hned tu, hned támhle. Co chvilku se mezi klasy objeví párek, občas je vidět samičku, jak klade vajíčka. I napřesrok se určitě narodí spoustu larev - jago.

　　　　　　　　　　　　Opravdu zářivá červeň！

A pak je tu brouk zvaný koimuši (appasus japonicus). Samička naklade vajíčka přímo

na samečkova záda. S nákladem drahocenných vajíček pak taťka brázdí pole a přilehlé

stružky. Na první pohled trochu zábavná pojízdná školka.

　　　　　　　　　　Zaber, taťko！

Tak, tak, rýžová políčka jsou v létě plná života.

Vzpomínky na červenec III. Batikování

2010-08-06T22:39:00.010+09:00

Opět je tu niko a další, v pořáadí již třetí ohlednutí za červencem.

Tématem je batikování. Pokaždé ve školce batikujeme šátek, tentokrát jsme vyzkoušeli

tričko.

..｡o○☆*ﾟ¨ﾟﾟ･*:..｡o○☆*ﾟ¨ﾟﾟ･*:..｡o○☆*ﾟ¨ﾟﾟﾟ･*:..｡o○☆*ﾟ

Nejprve pomocí hůlek a gumiček vytvoříme vzor. Když je hotovo, vložíme do indiga, a pak už jen pořádně propláchnout ve studené vodě, až se usadí pěkná tmavá barva. Důležité je během propláchnutí a ždímání trička dovnitř vhníst i vzduch.

I ruce budou možná zmodrají? Pro jistotu je taky zagumičkuju...

Když je vypráno, tričko pověsíme. Dobré je ještě látku dlaněmi trochu poplácat a vyrovnat, aby zmizely vypoukliny po gumičkách.

　　　　Batikujeme už potřetí. Poslední úpravy z rukou veterána.

Hotové tričko!

Ve čtyřech letech malý medvěd pomalu dospěl k malému probuzení k módě.

S výtvorem plná spokojenost.

　　　　　　　　　　　　　　　　　A ještě fešácká póza!

Vzpomínky na červenec II. Moře

2010-08-06T22:39:00.007+09:00

Dobrý den, je tu opět Niko a vzpomínky na červenec, část druhá.

Běžně běhají malí medvědi po horách a po lesích, ale tady v Džóecu je i moře vlastně za rohem. A tak se, po veselé sklizni ve slivoňovém sadu, zastavili medvědi u moře. Kdepak v létě je moře zapotřebí. Stačí jen být nablízku a než se člověk naděje, stojí nahý na pláži a celým svým tělem chce to moře cítit.

Do naha vysvlečená nebyla jen tělíčka malých medvědů, ale skoro jistě i jejich srdce. Dětský smích, vycházející hluboko hluboko (možná až se samého žaludku), se ten den rozezníval na mořském pobřeží.

A moři ten dětský smích moc sluší.

Vzpomínky na červenec I. Slivoňové dny

2010-08-06T22:23:00.004+09:00

Dobrý den, tady NIKO.

Než jsme se rozkoukali, je léto v plném proudu.

Každý den je opravdu opravdu opravdu (to není překlep) vedro.

I v noci je teplo, že se ani spát nedá, a tak jsem se konečně

dostala k blogu. V několika článcích, tím dnešním počínaje,

bych se chtěla několikrát vrátit k červencovým dnům.

Začněme slivoněmi, neboť právě červenec je jejich časem.

*:..｡o○☆*ﾟ¨ﾟﾟ･*:..｡o○☆*ﾟ¨ﾟﾟ･*:..｡o○☆*ﾟ¨ﾟﾟﾟ･*:..｡o○☆*ﾟ

Na začátku července vyrazili malí medvědi z Lensí školky

na výlet za trháním slív.

　　　　　　　　　　　　　　　　Ještě kousek a dosáhnu na tebe!

Letos bylo období slivoňových dešťů poměrně dlouhé, a tak se výlet

za slivoněmi opozdil o dobrých deset dní oproti minulým létům.

Ale i tak medvědi nasbírali spoustu náramných slív.

　　　　　　　　　　　　　　　SIce malinké, ale pěkňoučké slívy.

Ale pozor - slivoňová "práce" teprve začíná.

Odňoupnout bubáka, chudinku slívu tu a tam

pěkně proděravět a šup s ní do ledového nebo

třtinového tmavého cukru, popřípadě do medu.

Letos jsme vyrobili celou řadu slívových sirupů.

　　　　　　　　　　　　Popravdě, letos jsem nějak zapomněla vyfotit výrobní proces; tohle je loňská fotka...

Krom toho vyrobili malí medvědi spoustu sušených slív, takzvaných umeboši.

Zhruba za měsíc, tedy teď na začátku srpnna, jsou slívové sirupy akurát

k pití. Smíchat s vodou a ledem a plnými doušky......mňam.

Vedro je rázem pryč a ta svěží chuť....!

Hned by se jeden přepil...

Snad vydrží aspoň do konce léta.....??????

foto a původní text: niko

Krasavice

2010-08-06T22:16:00.003+09:00

Na mezi rozkvetla

malá krasavice,

japonsky se jí říká nedžibana,

květina-šroubek,

poněvadž její kvítky obtáčejí

stonek kolem dokola

v pravidelné šroubovici.

Když z člověka crčí pot

při vytrhávání plevele,

dokáže pohled na její drobné

kvítky zahřát u srdce.

"Zahřát....!?"...

v tomhle vedru....!!!

Kdepak s poetikou,

když už bůhví kolik týdnů

neklesá denní teplota

pod třicet.

Borůvky

2010-07-12T17:08:00.003+09:00

Jeden náš kamarád pěstuje v horách kanadské borůvky, z nichž dělá džem. I letos (kvůli notné sněhové nadílce asi o týden později než obvykle) se zbarvily borůvkové plody do modra.

Zapomeňte na maličké keříčky českých borůvek. Na některé "stromy" si musíte vzít štafle, aby bylo možno sklidit. Tak, tak...i letos jsme vyrazili na pomoc při sklizni, která potrvá až do začátku září.

I malý medvěd pomáhal...

... ovšem jen zdánlivě. Košíček se ne a ne naplnit!

Občas se mezi listy mihne majestátná postava tesaříka. Ve skutečnosti ale není ale moc vítaným hostem, neboť se s chutí pouští do větví a kmínků borůvkových keřů. Při pěstování borůvek se nepoužívá hnojivo ani postřik proti škůdcům, jsou však farmy, které třeba dětem vyplácejí určitý obnos za jednoho odchyceného tesaříka (to se netýká jen borůvek ale prakticky všech ovocnářů a sadařů).

Chvilka oddechu na mezi

2010-07-12T16:43:00.003+09:00

Mezi prací na poli přijde k dobru trocha odpočinku ve stínu stromů i voda, co pramení v nedaleké roklince (i když pivo také není k zahození...), tělo i ducha pak dokonale osvěží i sladké moruše, oblíbená to pochoutka "malých medvědů", kteří kvůli sladkým plodům občas zapomínají na okolní svět. Dříve se (a to nejen v našem kraji) hojně pěstovaly moruše jako potrava pro bource, s nimiž stojí a padá výroba hedvábí.

Na horním snímku jsou plody hlošiny (japonsky gumi; elaeagnus), které maji trochu trpkou chuť, ale chuťové pohárky potěší přinejmenším stejně jako moruše.

Slivoňové deště

2010-07-07T15:45:00.004+09:00

Každý rok v čas, kdy si předávají vládu jaro s létem, dorazí do Japonska cuju, slivoňové deště. Vlhko a teplo, doba, kdy se daří plísni všech druhů, kdy se při sebemenším pohybu na člověka lepí šaty. Okolní hory se stále vznášejí v oparu, pohrávají s mlhou a mraky a co okamžik vytvářejí novou a novou scenérii. Jen málokdy se vyjasní, tak aby bylo vidět až na obzor.

Ve Sněhové zemi se takřka každý den snese z oblohy něco kapek, občas se rozprší pořádně, ale není to nic proti Kjúšú na jihu, kde zrovna dnes vytrvalé deště strhly kus hory a poslaly hnědé bahno a kamení dolů do vsi. Naštěstí se to obešlo bez obětí na životech, stejně jako včerejší prudký liják o oblasti Tokia, kde se pod vodou náhle ocitlo náhle zhruba dvě stě domů a kde napadlo za několik hodin tolik srážek, jako v rodném Polabí za půl roku.

Během slivoňových dešťů kvetou hortenzie. Baňaté květy zdobí každý roh a naplní zvláště modrou barvou celý kraj. Kapky deště, co ulpěly na květech a listoví, jim pak ještě přidají na kráse. Hortenzie jsou možné jediné, kdo má ze slivoňových dešťů radost.

Slivoňové deště jsou úkazem specicfikým právě pro Japonsko, zasahují ještě na Taiwan a jižní části Korejského poloostrova. Mezi květnem a červencem se v oblasti střetává teplý a suchý vzduch z mongolského vnitrozemí, studený a vlhký vzduch od Ochotskéh moře a výrazně vlhký ale pro změnu teplý vzduch z monzunového pásu v oblasti Indonésie.

Jakoby nestačilo, že si člověk připadá chvilkami jako v prádelně, že musí dbát na to, aby pořádně větral a do útrob vestavěných skříní ošiire naskládal dostatečné množství "odvlhčovačů" (plastiková vanička s membránou a chloridem vápenatým - za pár týdnů nastřádá půl litru vody jako nic...), jinak ze zálohy zaútočí plíseň. Zvláště před deštěm se nepohne ani lísteček a je parno k zalknutí. Proto je zvykem pověsit na zápraží či okno zvoneček fúrin, jenž se zachvěje při sebemenším poryvu větru a alespoň dodá člověku pocit, že se přiblížil svěží vánek. Vůně katorisenkó, kouřového odpuzovače komárů, a jemné cinkání zvonků fúrin patří už neodmyslitelně k japonskému létu.

Nu vot těchnika...

2010-07-07T15:44:00.006+09:00

Oteplilo se,

ohřála se i voda v rýžových polích

a rýži se konečně daří.

Po týdnech, kdy ji trápila studená voda stékající z hor či nájezdy mlsných brouků, si konečně rýže oddychla, dostala správnou barvu a trochu povyrostla. Naneštěstí se však daří i všem možným plevelům a spol. Třeba taková konagi, monochoria vaginalis, se ukrývá přímo mezi stonky rýže a tváří se jakoby nic. I hrázky a meze, které člověka pracně posekal ještě před sázením, už se zase proměnily v džungli.

Naštěstí je tu technika, která v boji proti pleveli všeho druhu. Prostor mezi jednotlivými svazky v jedné řadě sice zůstane nedotčen a zbývá (tak jako dosud ruční "čištění"), plevel mezi řadami mizí v hlubokém bahně, kde se pozvolna mění v hnojivo. S technikou získává zemědělný lid i více času na obhlížení polností ;-) , takže krom obligátního kosení hrázek a strání, se člověk může těšit z další a další generace žab, s takřka každodenního setkání s šimahebi, příbuzné naší užovky (Elaphe quadrivirgata ) či z prvního setkání s koimuši (appasus japonicus), vodním broukem, jehož sameček nosí vajíčka na zádech a stará se o ně až do vylíhnutí larev. Také není nouze o čolky ohňobřiché, ale rovněž i o pijavice, což už není zas až tak velká radost.

Rotační plečka

Imori, čili čolek ohňobřichý (Cynops pyrrhogaster)

bříško má opravdu jak v jednom ohni...

Copak to asi vyrábí?

2010-06-26T23:50:00.002+09:00

Ahoj, opět se hlásí Niko.

Tentokrát Lesní školka a veselá ruční práce.

Během procházky jsme nasbírali různé lístky či kvítky. Tak copak z nich asi vznikne?

Hmm...nějaká trubička...

Nakukuje dovnitř a kroutí s tím dokola...

Už je jasno!? Tak, tak, to, co jsme vyráběli, byl krasohled. Krasohled z kvítků, co se nám během procházky zalíbily. A svět, do kterého jsme se zatajeným dechem nahlíželi, takhle krásně zářil:

Luční kvítí či květy plevele, tak obyčejné a rostoucí na každém rohu. Ve skutečnotsi jsou velkmi překrásné. Tu jejich krásu nesledovaly se vzrušením nejen děti, ale i dospělí.

"Zase zítra nabíráme jiné lístky a květy, viď," povídal nadšeně syn před spaním. Najde i zítra pěkné kvítky? Zítřejší procházka bude zase o kus zajímavější.

(původní text a foto: niko)

Létavka - nový život

2010-06-26T23:03:00.004+09:00

Ahoj, opět se hlásí Niko.

Třicet let mi trvalo, než jsem si toho všimla. Mám ráda žáby! A tak vám dnes představím žábu, obyvatelku mých oblíbených japonských horských vísek. Bydlí i v našem horském políčku a jmenuje se moriaogaeru, čili létavka (Rhacophorus arboreus).

Už samotné jméno nám o ní dost napoví - mori znamená les, ao pak zelenou barvu (zahledáte-li ve slovníku, vyleze vám na stoprocent modrá, ale nenechte se zmást. Japonské vnímání barev je zcela odlišné od českého. Koneckonců zelená na semaforu je v Japonsku také ao.) Ale vraťme se zpět. Moriao je žába, která hbitě šplhá po stromech. Odstín barvy se liší od žabky k žabce, ale víceméně se jedná o světle zelenou. Její příjemně hluboké kvákání nás během parných dnů doprovází při práci na poli.

　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　Dobrý den! Jmenuji se létavka.

　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　　Nedívejte se prosím na mě tak upřeně...

（Podrobné informace najdete zde. v japonštině.　
　http://www.hitohaku.jp/education/frog/zukan/moriao.html　　）

Největší specialitou létavky jsou její vajíčka. V čase páření vylezou létavky na větev vyčnívající nad vodní hladinu, kde z pěnové hmoty vytvoří vajíčkový vak.

Jednou tak velkou samičku obklopí hned několik samců a všichni svorně nohama míchají oplodněná vajíčka tak, až vznikne velmi jemná pěna chránící samotná vajíčka.

Hned několik samečků najednou... Nikde ale není vidět, že by se o jedinou samičku nějak přetahovali. Pro další generaci, pro pokračování nenahraditelného života, jak by se navzájem chránili, jak by splynuli v jedno tělo.

Po zhruba jednom až dvou týdnech se na svět vyklubou pulci. Trpělivě čekají na déšť, a když se se v dešťových kapkách rozpustí pěna, padají i s ní přímo do vody jeden za druhým...žbluňky žbluňk. Potom už (stejně jako u jiných druhů žab) žijí pulci létavek ve vodě, než jim narostou nožky a stanou se z nich dospělé žáby a žabáci.

I letos se nám podařilo spatřit porod létavek. Okamžik, kdy se rodí nový život, nenahraditelný život, sledoval se zatajeným dechem i čtyřletý syn. Spolu s nenahraditelnými kamarády.

Zrod nového života je sice velkým dramatem, odehrává se však tiše, bez jediného zvuku. Tenhle zázrak se jistě zapíše i do srdcí malých zbojníků.

Přála bych si, aby nikdy nezapomněli. Na okamžik, kdy jim rodící se nový život zcela učaroval.

(původní text a foto: niko)

Jazz v chrámu

2010-06-15T11:08:00.004+09:00

Většinou se z buddhistických chrámu line zvuk súter a vůně kadidla, nedaleký chrám Džókódži, spojený s jednou z velkých postav japonského buddhismu, s Šinranem, se ale čas od času promění na koncertní síň. Tentokrát sem zavítal Jamašita Jósuke, jazzový pianista známější možná více v zahraničí než v Japonsku. K tomu si přidejte: za bubny sedí Ponta Murakami, na basu hraje Sakai Benisuke a na basovou flétnu Tenda Tóru. A jméno formace, která se dala dohromady "jen" kvůli čtyřem koncertům, zní: The Force. Jak jinak! Po dlouhé době jsem zažil pořádný živý koncert, při němž zapomeneš, kolik je hodin, kde jsi, co jsi a odkud jsi přišel. Hudba člověka zcela spolkne a prostoupí i do malíčků u nohou. Jakpak by ne, když to evidentně baví i ty čtyři na malém improvizovaném pódiu. I zbojníka to zhruba na hodinu zcela přikovalo, což je vzhledem ke zbojníkově povaze výkon přinejmenším úctyhodný a srovantelný tak k deseti svazkům oblíbených knížek...

Mimochodem, bezesporu největším lákadlem tohoto koncertu byl samozřejmě Jamašita Jósuke, ale to co předváděl Tenda Tóru, bralo nejen mně dech. Tenhle jazzový mistr žije a hraje v německém Berlíně, takže pokud budete mít náhodou cestu kolem...

Jsme na poli

2010-06-15T10:52:00.004+09:00

Více jak týden prakticky nezapršelo a teploty se konečně usadily na červnových hodnotách. Rýžová políčka se proměnila v teplou lázeň; ještě mladé sazečky rýže si myslely pravděpodobně něco velmi podobného jako můj děda, když se se slovy: "To je dneska kafíčko...", nořil do teploučké vody českých rybníků.

Pravda, teplé počasí svědčí nejen rýži, ale i pleveli. Co se jen vyrojilo zelených špuntů, co jich zapustilo zatím tenoučké kořínky do jemného blátíčka. A k nim se přidala armáda nosatců (japonsky zómuši) - což o to dospělí broucí jen ukusují listí a nechávají na něm typické oranžové čárky, ale když se pak larvy pustí do kořenů...

Správně hádáte, že jedním z důvodů, proč se na tomto blogu neobjevil už nějaký pátek žádný příspěvek, je boj s plevelem a nosatci. Nejjednoduší by bylo postříkat pole přípravky proti pleveli a proti hmyzím škůdcům a pak už se věnovat je sekání trávy na hrázkách aze (nebo postříkat i ty...) - tak jak to praktikuje většina zemědělců, ale to už by nebyla žádná legrace. Navíc na těch třech malých horských políčkách, na kterých hospodaříme, se to ve třech dá krásně zvládnout a ještě zbude čas zasadit dýni, rajčata a okurky, když přijde na člověka při práci na poli hlad.

Zasazeno jest.

2010-05-25T15:24:00.006+09:00

Když se při sázení rýže brodíte bahínkem, občas kromě pulců narazíte třeba na jehlanku, nebo na fotce zachyceného lovce jménem taikouči, který v japonsku jméno dostal podle předních nožiček připomínajících paže bijící na buben. Místo paliček na buben však svírají pevně kořist, do které taikouči vpustí látky pro mimotělní trávení, které pulce či malé rybky připraví rovnou k hostině. Mimochodem taikouči (Laccotrephes japonensis) patří stejně jako jehlanka do čeledi splešťulovití (nepidae), jeho anglický název pak zní water scorpion; skutečně, svým tvarem skutečně škorpióna připomíná.

Květnové teplé počasí zahřívá vodu v rýžových políčcích, nejvyšší čas zasadit rýži. Do měkkého bahínka se hrablem narýsují linky, do nichž pak člověk sází tři čtyři sazečky rýže. Dnes už jsou na polích k vidění sázecí stroje - od malých, které člověk před sebou tlačí až po velké automatizované stroje, co na jeden zátah zasadí šest či osm řad. Kdysi se zpívaly při sázení písně určující rytmus této společné práce; vskutku, po několika hodinách stereotypní práce opravdu člověk dostane chuť zazpívat a zapomenout na bolavý hřbet. Cožpak malé políčko, ale když se před člověkem táhnou nekonečné tři řady... Urýpnout tři čtyři svazečky, zabořit s nimi ruku do bahínka, jemně pošťouchnout prostředníčkem, a zase o krok dál - a tak dokola po celý den.

Letošní první ulovená vážka.

Ať z tebe vyroste veliká veliká rýže...

Je třeba dodržovat mezi sazeničkami zhruba pravidelný odstup a zasadit je pěkně rovně.

Když dojdou zasezečky, přijde řada pro "pošťáka" na hrázce.

Už skoro hotovo. Odpolední slunko se opírá do zad. Žáby kvákají. Agroromantika...

V blízké roklince bydlí pod kamenem pan krab.

Křenu wasabi se daří v chladné, čisté, nejlépe čiperně proudící vodě.

Jen aby horské prameny vydržely. Sněhu bylo v zimě dost a dost, tak snad...

Pulčíci mají horské lázně.

Ohřátou vodu odvádíme z horního políčka do prostředního,

a pak dále dále kaskádou terasovitých polí.

Z vrcholku kryptomerie shlíží na sázení volavka.

Trochu to připomíná zrod života na Zemi - teplounké bahínko... Tak ať se v něm sazečky pěkně uvelebí!

Co nevidět se tu a tam začnou objevovat "hlavičky" všech možných rostlinek, kterým se v tomto blahodárném prostředí taky velmi daří. Až do sklizně bude nutné několikrát všechnu tu havěť pečlivě vytrhat. Což dá pořádně zabrat! To je i důvod, proč drtivá většina zemědělců používá chemické postřiky (v některých případech nejen proti plevelu, ale i proti broukům). V minulosti se krátce po osázení pole "zašlapávala", aby tak člověk udusal ještě v bahně schovaný plevel, někdy si brali rolníci na pomoc kachny (což se u ekologického zemědělství dostává zpět do módy); stejně se ale musíte do podzimní sklizně několikrát s plevelem utkat v přímém souboji. Ó, záda..!!

Květnové odpoledne v údolí Kuwadori

2010-05-25T15:14:00.002+09:00

Ještě před pár týdny byl na strmých srázích údolí Kuwadori k spatření sníh, kde je mu ale konec. Na místě, kde roztály poslední sněhové závěje, kvete teď kandík. Sněhovou nadílku připomínají i zlámané a zohýbané větve stromů, nevyhnutelný osud obyvatel Sněhové země. I takto pocuchané stromy však na jaře dávají na odiv své květy a znovu dojímají poutníka svou silou, která se neskloní ani před čtyřmi pěti metry sněhu.

Zatímco hluboko v horách usrkáváme voňavou kávu, na protějším stromě právě pilně hloubí své hnízdo samička strakapouda (japonsky kogera, strakapoud ussurijský).

Ospalé odpolední slunko láká do houpacích sítí.

Na poli

2010-05-10T22:41:00.004+09:00

Když se koukám zhora na terasovitá políčka nemůžu se ubránit pocitu, že právě dřepím na hrázi rybníky někde na jihu Čech.

Letos jsme se pustili do rolnického dobrodružství a namísto jihočeského kapra se chystáme v nejbližších dnech vysázet na třech horských rýžových políčcích rýži. Už během dubna jsme zaseli a sazečky se mají pěkně k světu a vesele se zelenají.

Než ale začne samotné sázení je nejprve třeba vyspravit a zpevnit hráze...

... pohnojit zkvašenými rýžovými plevami, zorat a jemně, jemně prokypřit, až se vytvoří hebounké blátíčko...

I zbojník pomáhal. Chycené pulčíky nosil z horního do dolního políčka, pak do malého prostředního...

Kromě pulců, žab, vodoměrek a vodouchů jsme letos chytili i mizukamakiri čili jehlanku (Ranatra chinensis). Snad se podaří najít i dnes již vzácnoou mohutnatku (japonsky tagame, Lethocerus deyrollei).

Ve volném čase pak do dubového a osikového dřeva nabouchat špuntíky s houbovou plísní. A když se povede, budou příští rok na podzim šiitake (v Čechách se, tuším, prodávají sušené houby šiitake, ale botanika má pro ně název houževnatec jedlý) a nameko alias šupinkovka nameko nepostradatelná přísada polévka misoširu.

Tenhle týden ještě posekat trávu na hrázích aze a pak už sázení...

Čarodějnice

2010-05-10T22:38:00.001+09:00

Ani letos jsme nevynechali české tradiční čarodějnice. Na pobřeží Japonského moře jsme spálili Moranu, dali sbohem zimě a namísto špekáčků na ohni opekli makrelu.

Jaro v horách

2010-05-10T22:08:00.003+09:00

Na sklonku dubna jsme se vypravili do hor hluboko v údolí Kuwadori. Pod buky ještě tu a tam zbývaly závěje sněhu, avšak tam, kde už bílá pokrývka zmizela, vystavovaly slunci své květy kandíky (katakuri). Ve větvoví už prozpěvovala jabusame (tesie japonská) či sanšókui čili suříkovec šedý. Dole u řeky se právě pářili lejsci modrobílí (óruri; dole na snímku).
Z dutiny stromu na nás koukal rozespalý lovec hakubišin čili oviječ maskovaný, postrach kurníků, kromě zajíců po sobě zanechal hovínkovou stopu divočák i tanuki čili psík mývalovitý. Pozornost ale poutali i jarní květy, právě probuzení poslové jara.

Tohle je druh řebčíku ( Fritillaria koidzumiana ) varieta, kterou můžete nalézt jen v našem kraji.

Tohle je Heterotropa megacalyx. Zkoušel jsem marně nalézt český název...

Tuhle rostlinku také v Čechách nemáme. Latinsky se jmenuje Mitella koshiensis. Tady jí říkají košinočarumerusó. Přičemž koši (přešlo to i do latiny) je označení pro náš kraj, tuto varietu byste hledali těžko někde jinde. Mimochodem, své jméno dostala proto, že je podobná hoboji (noodle vendor flute), japonsky čarmera.

Bílý květem se honosí hanawasabi - divoká odrůda wasabi věrného průvodce japonského suši. Mimochodem i tento divoký příbuzný má dobrou chuť a pálí jako...jako křen...

Tohle je pro změnu příbuzná ostřice, Carex podogyna. Japonsky se jí říká tanukiran, kvůli podobnosti s varlaty tanukiho tedy psíka mývalovitého. Mno...

A nakonec violka. V Japonsku existuje bezpočet variet, téhle se tady říká tengusumire kvúli nápadné podobnosti s nosem pohádkové postavičky jménem tengu. Botanický název zní ale nagahašisumire, Viola rostrata var. japonica.

Sakury

2010-05-10T20:07:00.002+09:00

Sice opožděně, ale přece. Na větvích sakur v nedalekém takadském parku už nezbývá ani kvítek, dovolte alespoň pár snímků z období, kdy byly v plném květu. Letos se kvůli poměrně nízké teplotě a té spoustě sněhu, co se sesypalo během zimy, opozdily květy sakur o týden a kus, nejkrásnější byly kolem dvacátého dubna.

Takadský hrad se ale i letos zahalil do krásných květů...

Svátek léčivé vody

2010-05-10T19:37:00.001+09:00

I letos jsme se v polovině dubna vypravili do Jahiko na svátek Jukake macuri. Na původním blogu jsme tento svátek, myslím, zevrubně předtavili, takže pokud máte zájem, můžete si článek přečíst zde.

Na YouTUBE můžete vidět video z oslav před dvěma roky.

Pokud vám nevadí japonské titulky, můžete se podívat na letošní záběry, z nichž poznáte, že sakurám chybělo do plného květu ještě dost a dost a oproti minulým ročníkům bylo o poznání chladněji.

I letos je na stole horská "zelenina"

2010-05-10T19:08:00.004+09:00

Jen co ze strání zmizel sníh, už se klubou na svět výhonky či jarní chutí až po okraj naplněné pupeny. V Japonsku je sansai (doslova horská zelenina) již po mnoho let vyhledávanou pochoutkou. Začátky jsou však prozaické. V dobách, kdy sklizeň rýže nestačila uživit hladové krky, sáhli horalé po tom, co jim nabízela sama příroda. Vždycky si říkám, koho prvního napadlo pustit se s gustem třeba do mladého kapradí. Ovšem japonské kulinářské umění si dokáže poradit, zabit výhonky trpké chuti (někdy tato příprava trvá i několik dní) a vykouzlit opravdu náramné chuti.

Na prvním snímiku jsou mladé výjonky stromu taranoki, česky arálie štíhlá. Tempura, tedy čerstvě utržené výhonky v křupavém těstíčku, jsou doslova synonymem pro horskou zeleninu, ale ani vařené pupeny se sezamem nejsou k zahození.

Majitelem náramně voňavých pupenů je i strom košiabura. Tempura je samozřejmostí, ale taková rýže či rýžové hnětenky onigiri s nadrobno nakrájenými mladými pupeny ...

A co teprve mladé ještě nerozvité výhonky kapradí. Tohle je pérovník pštrosí, kterému se v našem kraji říká kogomi. Má malo tříslovin, takže ho můžete baštit jen tak. Výtečná je samozřejmě tempura, ale i zlehka povařené kogomi s majonézou.

Z kapradin je dále oblíbený zenmai, japonský poddruh podezřeně, nebo na dalším snímku zobrazené warabi, alias hasivka orličí. Zenmai dá spousta práce, poněvadž je jeho stonek poměrně tvrdý, takže ho musíte několik dní sušit na slunci a každý den řádně mnout a pořádně ho pocuchat, aby změkl. Warabi zase obsahu spousta tříslovin, takže ho musíte posypat popelem z dřevěného uhlí, následně zalít horkou vodou a nechat do druhého dne, abyste ho zbavili hořké chuti. Pak už ho můžete míchat s misem či fermentovanými boby nebo ho připravit na sezamovém oleji - fantazii se meze nekladou.

Jídlo je samozřejmě velká radost, ale samotné sbíraní této "zeleniny" na příkrých horských stráních - to má také něco do sebe. Horské zelenina tak je symbolem soužití mezi lidmi a horskou přírodou - od pradávna platí, že třetinu člověk natrhá pro sebe, třetinu nechá horským kamarádům v čele s psíkem mývalovitým, zajíci a spol. a třetinu nechá na příští rok, na semena.

(původní text a foto: NIKO)

Duben, ještě tam budem´ aneb není zimy konec

2010-04-16T00:22:00.004+09:00

To si člověk myslí, že už ho nic nemůže překvapit. Když začnou kvést sakury, je čas přezout auto do letních pneumatik, v horách se koukat po mladých výhoncích a ospale si lebedit v teplých slunečních paprscích. A prásk ho! Dnes ráno jsem pomáhal kamarádovi se setbou rýže; pravda, studenou frontou se oháněli v předpovědi počasí a ještě kolem sedmé bylo jen něco kolem dvou nad nulou, z oblohy se však snášel jen studený déšť. Když jsem však cestou na pole zabočil od moře do údolí, otevřela se přede mnou zimní scenérie. I menší kopečky byly jak pocukrované. Rýžová políčka, kde ještě včera kvetly katakuri a sasanky kikuzalki´ičige, jsou náhle v bílém hávu.

Kvetou!

2010-04-16T00:17:00.002+09:00

S pořádným zpožděním ale přece! I letos pomalu rozkvétají sakury v takadském parku. Ještě pár dní jim sice chybí do plného květu...

Ke sladkým květům něco sladkého...?

Jarní les

2010-04-15T23:00:00.006+09:00

Letošní jaro, zdá se, nikam nepospíchá. Ne že by byla nějaká velká zima, ale ve stínu stromů se ještě schovává sníh. Oblohu zakrývají mraky, pupeny sakur se teprve začínají rozvírat. Zato devětsily kvetou ostošest a i přesliček (jarní, tzv. fertitlní lodyha, jak praví moudré knihy) je letos pořádná úroda. Jarní prázdniny jsme strávili v Kantó; po návratu do Sněhové země městem mírně znavený zbojník ožil. Vlétnul do lesa jako když rybu hodíte do zpátky vody.

Objev! Zbojník se rozplývá nad kvetoucí katakuri, japonskou příbuznou rostlinky kandík psí zub. "Hurá. I v Džóecu je jaro!" Inu, katakuri je pro zbojníky květinou ohlašující příchod jara. Po sedmi letech, které uplynuly od chvíle, kdy semínko spadlo na zem, vyrostou nejprve dva lísty, aby pak osmý rok mohla katakuri ukázat světu krásný květ.

"Katakuri je osm let. Starší sestřička, co..." Na tyto slova zbojník hluboce a významně pokývá hlavou. Na pohled pěkná, a v puse sladká a chutná katakuri. Za sedm let nastřádaný škrob, až se šlověk bezděky usměje, jak jsou listy katakuri sladké a dobroučké. I zbojníkovi chutnaly. Díky horám za tyhle dobroty.

Jarní les v sobě mísí živoucí sílu i smrt. Krutě polámané, k zemi se sklánící zkřivené větve stromů jak by vyprávěly, kolik že letošní zimu napadlo sněhu. Na jiném místě našel zbojník mrtvolku tanukiho, psíka mývalovitého. Během zimy zde jistě vysílený padl a teprve nedávno jeho tělo vydal sníh. Zbojníkovi ještě smrt jako taková není moc jasná, ale když jsem mu poradila, aby nad psíkem tanuki sepjal ruce, vydal se s vážným obličejem hledat květiny. Pak sám od sebe pro nehybného tanukiho přinesl vodu. Les kousek po kousku našeho zbojníka vychovává.

Tam, kde je smrt, musí být i život. Ve vodě z roztátého sněhu sebou mrskají pulci. Malí pulčíci, měřícísotva centimetr. I malý zbojník vypadal s těmi malými špunty v dlani jako velký bráška.

Jarní les - i pouhá procházka přinese spoustu radosti. A navíc, čas horské zeleniny už se blíží. I Lesní školka už začala. Zbojník už zase každý den vesele pobíhá po lese. Tak ať se i letos setká se spoustou lesních pokladů.

Text a fotografie: NIKO

Mimi wo sumaseba

2010-03-18T13:57:00.004+09:00

Zatímco ve Sněhové zemi jaro jen stydlivě poskakuje mezi jen pozvolna tajícím sněhem, v okolí Tokia už jsou sakury v plném květu. Zbojníkovy jarní prázdniny jsme strávili právě v nížině Kantó, v tokijské aglomeraci. Na poslední den volna jsem nás pozvala kamarádka z městaTama na samém okraji oblasti hlavního města. Tama a zvláště pak Sakuragaoka, kde kamarádka bydlí, se stalo předobrazem pro animovaný film studia Ghibli "Mimi wo sumaseba", v české distribuci (?) nazývaný "Šepot srdce." Kousek od kamarádčina domu je kruhový objezd, jen dědečkův obchod by člověk hledal marně. Z mezer mezi jednotlivými staveními občas vykoukne nekonečné moře tokijské aglomerace. I svatyně, ve které dá Šizuku nápadníkovi košem, je na "svém místě."

Ve filmu zpívá hrdinka "Country Road" a scéna se pochvíli zaplní hudebníky, dědečkovými kamarády. I my jsem dorazili na malý koncert. Oka Taisuke sice píseň Johna Denvera nezazpíval, ale jeho stoleté "šlágry" z éry Meidži a Taišó úplně stačily na to, aby se člověk cítil jako ve kreslená postavička z filmu.

Mimimi wo sumaseba -Country road (YouTube)

Bílý den

2010-03-18T12:35:00.005+09:00

Dostali jste na svatého Valentýna dárek? Ano? A co jste dělali měsíc poté, tedy 14. března? Nic? No, není divu, co by člověk dělal měsíc po uplynutí nějakého svátku... V Japonsku je ovšem situace jiná. Znalci japonské kultury již možná tuší, že řeč se stočí na okaeši, zvyk, který je hluboce zakořeněn v japonské tradici a který velí obdržený dárek či službu náležitě oplatit; sloveso kaesu ostatně znamená vrátit, dát zpět, splatit či oplatit...

Dostal-li jste tedy od své milé, kolegyně či manželky na svatého Valentýna obligátní čokoládu, sluší se to oplatit. K tomu máte příležitost právě měsíc poté, kdy Japonsko slaví další z "novodobých" svátku takzvaný White day. Nevím, proč se používá tento anglický název, z Ameriky ani odnikud jinud tato tradice do Japonska nepřišla. Udržuje se ještě v Koreji, která to od svého východního souseda odkoukala. O co jde? Tušíte správně: čokoládovny a výrobci cukrovinek si mnou ruce podruhé, neboť tentokrát obdarovávají zase muži příslušnice něžného pohlaví cukrovinkami ve sněhové barvě. Obchodní domy jsou do půlky března zavaleny bílými bonbóny, zákusky, čokoládičkami... inu, bílý den...

9.3. Hurá ze školy!!!!!!!!!!!!

2010-03-10T20:47:00.004+09:00

Zatímco v českých krajích skončily oslavy MDŽ, pro japonské školáky znamená tento čas konec školy. Zdejší školní rok začíná v dubnu, takže vysvědčení připadá na devátý březen, poté následují jarní prázdniny. Pro ty, kdo přecházejí na nižší střední (náš druhý stupeň ZŠ) , střední či vysokou školu, to zároveň znamená velké loučení nesoucí se ve znamení slz. Ostatně, píseň vybraná jako nejoblíbenější skladba pro slavnostní vyřazování absolventů, jakoby tuto atmosféru přímo vyzařovala. Její název vypovídá za vše: "Devátý březen." Posuďte sami:

Remioromen: Devátý březen. (Youtube)

Svátek sněhových lucerniček

2010-03-10T20:37:00.004+09:00

Zatímco se pomalu ale jistě jaro ujímá vlády, sněhu se zatím nechce úplně zmizet. V městysu Jasuzuka, nacházejícím se v dlouhém údolí schovaném před slunečními paprsky, pořádají každý rok slavnost sněhových lucerniček.

Od řeky na samém dně údolí až k horském průsmyku, mno, dobrých deset kilometrů je osázeno sněhovými lucerničkami, v nichž v noci plápolá hřejivé světlo. Na několika místech jsou ze sněhových svícnů vytvořeny obrazce, postavy ze známých filmů či sněhuláci. V jednom místě je dokonce sněhová svatyňka, jejíž bůžek vám prý ukáže cestu k vysněnému partnerovi.

Horské údolí se tak na několik málo nocí roszvítí tisíci drobných plamínků...

Posel jara

2010-03-10T20:31:00.002+09:00

Zatímco v posledních dnech začal znovu v horách padat sníh ostošest, dole ve městě pomalu bílých závějí ubývá a na stráních obrácených na jih začínají vykukovat devětsily, kvetou olše, čehož za slunečných a teplých dní využívají první včelky.

Devětsil má jako posel jara smutný osud, neboť je zároveň vyhledávánou pochoutkou. V křupavém těstíčku je devětsil jako tempura delikatesou, smíchaný s miso (pasta z fermentovaných bobů) a ořechy je pak vynikajícím společníkem pro bílou rýži. Jaro je tady!

Svátek panenek

2010-03-10T20:06:00.004+09:00

Na třetího března připadá v Japonsku Svátek panenek, hinamacuri. Tento dívčí svátek, protějšek květnového Svátku chlapců, je jedním z předělů, takzvaných sekku, oznamujících jednotlivá roční údobí. A zatímco na začátku května poletují ve větru kapříci, symboly síly, nese se březen ve znamení (jak jinak) panenek. Doprovází je často právě kvetoucí broskvoňové snítky, symbol křehké krásy.

Kořeny tohoto svátku lze pravděpodobně hledat u aristokratické vrstvy období Heain (8.-12.stol.). Z této doby je zaznamenáno jednak vystavování a hraní si s panenkami, na druhé straně pak tzv. nagašihina, kdy byly papírové panenky posílány po proudu řeky, aby s sebou vzaly všechny nemoce, neduhy a vůbec všechno špatné. Zvláště v období Edo (17.-19.stol.) se pak tento svátek rozšířil mezi široké vrstvy, v samurajských rodinách pak bývalo zvykem dávat sadu panenek jako věno. To okopírovali obchodnické rodiny a šogunátní vládě časem nezbývalo nic jiného, než zakázat drahé a honosné panenky, neboť to začalo nadměrně zatěžovat rodinné rozpočty a tatam byly konfuciánské ctnosti jako skromnost a odmítání přepychu. Zákaz ale měšťanstvo obešlo po svém. Už zakrátko se objevily panenky tak maličké, že naprosto nemohly dráždit šógunátní úředníky. Byly ale propracovány do takových detailů, že se cenou velkým a honosným sadám zakrátko vyrovnaly... Ostatně ukázkou řemeslné zručnosti tradičních výrobců jsou panenky dodnes.

I v dnešních dnech se během svátku panenky vystavují ("nevěsta" i s "ženichem", celou výbavou a služebnictvem..), podává se "bílé sake", širozake, obdivují se broskové květy a malé slečny se oblékají do svátečních pestrých kimon... Zkrátka dívčí svátek se vším všudy.

Valentýn

2010-02-27T23:21:00.004+09:00

I do Japonska dorazil svátek svatého Valentýna. I když procento křesťanské populace kolísá kolem jednoho až dvou procent, stejně jako křesťanské Vánoce našel Valentýn místo v japonském kalendáři. Přijmout cizí vlivy a kulturu a zároveň je přizpůsobit japonskému prostředí – tato vlastnost je již po dlouhá brána jako jedna z charakteristických vlastností japonské kultury. Pravda, svatý Valentýn by se divil, jak to dopadlo s tradicí jeho tajných křesťanských svateb. Japonské oslavy se totiž nesou ve znamení čokolády. Ano, čokolády. Není obchod, který by od konce ledna nelákal zákazníky na speciální nabídku čokoládových dobrot z vyhlášených cukrářských dílen. A pozor – obdarovávány nejsou slečny a paní, ale muži. Nevím, zda-li je to vinou emancipace, zda-li v tom má prsty skutečnost, že japonské ženy jsou zvyklé (pochopitelně jsou i výjimky :-O ) své muže více opečovávat, či zda se jedná o trik, které (stejně jako s tou čokoládou) ušili na něžné pohlaví výrobci cukrovinek a obchodní řetězce. Že se japonský svátek od původního obsahu vzdálil na míle svědčí i fakt, že existuje například giričoko – čokoláda, kterou dáváte pouze z povinnosti, třeba všem mužským kolegům v práci. K tomu přidejme třeba tomočoko, tedy výměna čokolád mezi kamarády a kamarádkami, nejčastěji stejného pohlaví. Existují i ti, kteří vhodnou vybranou, chutnou a exluzivní čokoládou obdarovávají sami sebe. A pak se v tom vyznejte.

Kůň

2010-02-27T22:45:00.004+09:00

Každé jaro, když nastalo období sázení rýže, zastal na poli spoustu práce kůň. Není divu, že se stal pro místní nenahraditelným pomocníkem a důležitou „osobností“. I to stojí jistě v pozadí svátku, který se jmenuje zcela prozaicky – „kůň.“ V nejzašší osadě údolí Kuwadori tento svátek před lety na chvíli zmizel, ale byl naštěstí obnoven, a tak i dnes obcházejí koně dům od domu a divoce skáčí. Tím výše, tím bohatší bude úroda. Tedy, alespoň se to tak říká.

Sněžnice

2010-02-27T22:19:00.002+09:00

Po zhruba dvou měsících je dřevo dostatečně vyschlé a konečně je možné sněžnice dokončit. V zásadě stačí jen pevně spojit přední a zadní část, zespodu připevnit „drápy“, aby to neklouzalo. Bota se připevňuje na prostředek vypletený provazem z rýžové slámy. Díky tomu je volný jak předek a pata a i na příkrém srázu neztrácí člověk stabilitu. Hotovo!

Hory jsou za humny

2010-02-27T22:17:00.001+09:00

Ještě v Čechách jsem se často za lyžováním trmácel dlouhé kilometry do francouzských či rakouských Alp. Chce-li si člověk zalyžovat, nic jiného mu nezbývá. Tohle vědomí ve mně nějak utkvělo, takže si ne a ne zvyknout, že pořádné kopce jsou za našimi humny. Nikoli týden strávený někde v lyžařské středisku, ale chvilka při polední pauze či přestávka mezi prací stačí, aby se člověk parkrát svezl. Vršky japonských Alp za sebou, moře před sebou... Dvakrát třikrát a pak tradá domů.

Už skoro sto let

2010-02-27T22:13:00.003+09:00

　Přesně před devadesátidevíti lety přinesl důstojník tehdejší rakousko-uherské armády Theodor von Lerch lyžování do Japonska. Kolébkou japonského lyžování se tak staly nikoli svahy japonských Alp, ale mírné kopce v Džóecu vzdálených jen pár kilometrů od pobřeží Japonského moře. Mimochodem, ač byl von Lerch rakouské národnosti, prožil mládí v Praze a co se lyžování týče, byl žákem průkopníka Žďárského. Pojítek s českou kotlinou je tak dost a dost.

　
　Lyžování se sice jako sport v Japonsku rozšířilo, zajímavé ale je, že si lyže nenašly místo v každodenním životě ve Sněhové zemi. Jen jediná horská osada, v horském údolí schovaná a již zaniklá vesnička Uširodani, je známá tím, že místní při cestě na trh v Takadě používali lyží. Jinak si po dlouhá léta udržely pozici sněžnice, které později vystřídal automobil…

　Na připomínku prvních lyžníků se každoročně v Džóecu koná Lerchův festival. Z von Lercha se stal maskot s velikou hlavou, ale po stráních se stále prohánějí frajerští lyžníci s jednou holí.

Secubun aneb čerti v únoru

2010-02-07T22:25:00.003+09:00

Zapomeňte na předvečer svátku svatého Mikuláše. V Japonsku chodí čerti 3.února. Právě na tento den připadá svátek zvaný secubun, jednoduše řečeno předěl mezi jednotlivými ročními údobími; v tomto případě se slaví příchod jara (ri´šun).

Původně se jednalo o rituál císařského dvora, postupně, zvláště v období Edo, se rozšířil mezi široké vrtsvy. Připomenutí si plynutí ročních období spolu s obřadem očisty zůstalo (alespoň pod povrchem) dodnes. A proto se vyhánějí čerti - představující zlé síly. Na japonské čerty platí fazole (v tomto případě pražené, neboť z pražených fazolí květ nevykvete; podle staré legendy se ten nejzlejší a nejpřísnější ze všech čertů vrátí až z fazolových bobů květ vykvete - čemuž se mazaný našinec pražením vyhne...). Když čerti vtrhnou dovnitř, čeká je fazolová salva a pokřik: "Čerti ven! Štěští dovnitř!" Všechny zlé síly tak i s čerty zmizí pryč.

Znak používaný pro japonský výraz pro čerta "oni", pochází pochopitelně z čínštiny, kde však označuje duši zemřelého. Bezpochyby pod vlivem buddhismu se i v japonštině ujal tento význam, zvláště při líčení buddhistického pekla, nicméně "čerti" tu byli již dávno dávno předtím. Ve více jak tisíc let starých básních se o čertech píše jako o "mono", o "věcech", neboť se jednalo o nadpřirozenou sílu tak silnou a strašlivou, že nebylo radno ani dávat tomu jméno. Ve spoustě pozdějších legend, příbězích a pohádkách (nejznámější je asi ta o broskvovém klučinovi jménem Momotaró) se pak čerti objevují už v trochu "polidštěné" formě; většinou přestanou tropit v okolí umpárny a končí pokořeni či vyhnáni nějakým světcem nebo silákem.

I čerti, co letos dorazili do Lesní školky, zmizeli mezi bílými závějemi. Mimochodem, červená a modrá nejsou výrazem extravangance posledních let. Japonští čerti jsou už od praprapradávna modří a červení...

Školka na sněhu

2010-01-27T23:09:00.001+09:00

I letos jsme pod horou Mjókó (2454m) vyváděli na sněhu. Lesní školka na sněhu. Iglů jsem pomáhal stavět poprvé v životě a stálo to za to, jen škoda, že jsme v něm nevydrželi až do rána. Tvrdý sníh pod sebou, bílé zdi kolem sebe...

Druhý den se nesl ve znamení sjezdu na pneumatikách či výletu na sněžnicích. K tomu všemu ještě velké bludiště. Být tak na chvilku špuntem a prodírat se úzkými cestičkami k cíli...

foto: niko

Bílo

2010-01-27T23:04:00.004+09:00

Kolem silnice vyrostly bélé zdi, značky a návěstidla pomalu ztratily svůj smysl. I když letošního sněhu není nijak rekordně mnoho, přece jen po několika slabých letech dorazila do kraje Ečigo pravá zima.

Místní sníh je těžký a mokrý, takže když se ho na střeše nashromáždí dva tři metry, nezbývá než ho shodit dolů dřív, než vezme za své celý dům. Při této práci rok co rok několik lidí zemře, zapanduvše do závěje, která člověka ze všech stran pevně sevře. To je odvrácená tvář zdejší krásné bílé krajiny.

foto: niko

Malý Nový rok v Kuwadori (Ómara)

2010-01-18T23:24:00.003+09:00

Oslavy Malého Nového roku končí ohňovou slavností. V mnoha krajích je zvykem pálit novoroční ozdoby a spol. a shromáždit se kolem vatry, jejíž kouř chrání před nemocemi. Tady v osadě Nišijokojama v údolí Kuwadori se ale před zapálením ohně odehrává ómara. Samotné slovo pochází pravěpodobně ze sanskrtu a označuje penis. Skutečně, vatra se pyšně vypíná uprostřed rýžového pole, které pravděpodobně symbolizuje ženské lůno.

Muži pobíhají kolem vatry a za pokřiku:"Ómara! Ómara!" se bijí hořícími pochodněmi do hlavy. Kdo nezkusil, neví, jaké to je běhat po sněhové pláni zcela osvobozen od každodenního života.

Nakonec je oheň zapálen a k číšce sake se zrovinka hodí čerstvě opečené sepie...

foto: niko

Malý Nový rok v Kuwadori (Oslava nevěsty)

2010-01-18T23:20:00.001+09:00

Už 450 let oslavují příchod nevěsty do tohoto nehostinného kraje písní, jejíž text slibuje porodit aleｓｐoň třináct dětí a nejlépe kluků jako buků.

Že ale letos byla nevěsta radost pohledět, což...

foto: Sakai

Malý Nový rok v Kuwadori (Očista)

2010-01-18T22:58:00.002+09:00

Časně ráno odklízím sníh, abychom mohli vůbec vyjet na zasněženou cestu směrem k údolí Kuwadori. Dnes druhým dnem pokračují oslavy Malého Nového roku a každý, kdo se chce účastnit večerní ohňové slavnosti, by měl po správnosti podstoupit obřad očisty, misogi.

Sníh dole i nahoře, voda v řece je studená, ale člověk alespoň cítí, jak je z něj smývaná všechna nečistota, co se za celý rok nashromáždila.

Po skončení obřadu je člověku sice stále příjemně teplo, ale pro jistotu vyrážíme do horkých lázní zahřát se až do morku kostí. Lahoda!

Cestou do horkých lázní...

Malý Nový rok v Kuwadori (Torioi)

2010-01-18T22:49:00.002+09:00

Malý nový rok, košógacu, vychází zhruba na polovinu ledna jako pozůstatek novoročních oslav podle starého lunárního kalendáře. A protože postupem času nabyl na důležitosti "velký" Nový rok, tedy 1.leden, v mnoha případech přebraly hlavní roli oslav Malého nového roku děti.

V malebném údolí Kuwadori tak už po mnoho let vyráží děti zimní nocí od svatyně až na most nad řekou. Celou cestu zpívají píseň, jíž odhánějí od vsi a polností všechny dotěrné ptáky, co si dělají zálusk na úrodu. Text písně se s opeřenci nijak nemazlí: "...useknu ti hlavu, useknu ti zadek, šup s tebou do krabic a na ostrov Sado s tebou..." Od řeky ke svatyni se děti vrací potichu, aby je právě odehnaní ptáci "nevystopovali" a nevrátili se do vsi.

fotografie: niko

A sněží a sněží a.... (univerzita pod sněhem)

2010-01-14T12:10:00.004+09:00

Dnes ráno hlásila místní meteorologická stanice 116 centimetrů sněhu. Měřící stanice je umístěna uprostřed města v nadmořské výšce 13 metrů. I naše universita se ocitla pod sněhem. Od sedmi ráno jsme odhazovali sníh na přístupové cestě k ubytovně, takže se nám podařilo bez zpoždění dovézt synka do školky. Jelikož (i díky malé nadmořeské výšce) zde teploty neklesají nijak hluboko pod nulu, používá se tu běžně tekoucí vody, která alespoň na hlavních úsecích celkem úspěšně bojuje s přívaly sněhu a vytváří alespoň průjezdný "základ". Silnice se nesypou, jen pluhy jsou v plné pohotovosti. I Praha, jak sledujeme na internetu, zažívá svých třicet centimetrů po sedmnácti letech, tady jsou však podobné sněhové dny na denním pořádku.

Jednotlivé budovy univerzity jsou propojeny krytými chodbami, takže našinec může suchou nohou tu do knihovny, tu na oběd do menzy. Inu, Sněhová země.

Malý Nový rok v Nó

2010-01-11T23:14:00.004+09:00

Dnes se v Japonsku slaví Den dospělosti - mládenci a slečny, co letos dovrší dvacátý rok věku, obléknou slušivý šat a oslavují plnoletost. Nás dříve či později narozených se to sice netýká, ale máme alespoň volno - inu státní svátek. Ráno byla silnice ještě lehce namrzlá, ale místo včerejších mraků se na oblohu vyhouplo slunce a připravilo nádherný den, který jsme strávili v nedalekém městečku Nó. Nejprve práce...

Trochu s předstihem zde dnes slavili Malý Nový rok, sai no kami. Na hranici shořely novoroční ozdoby, za chvilku se nad plameny pekly sépie či rýžové koláčky moči.

Do sněhu oděná krajina lákala k procházce....

Hlouběji v horách se sice člověk bořil místy po pás do sněhu (koho napadlo vyrazit bez sněžnic...), ale počasí bylo náramné. To se hned zapomene i na čvachtání v botách.

Pod sněhovou přikrývkou odpočívají rýžová pole a nabírají sílu...

Cestou k Jošidovi. Zrána se cesta proměnila v několikakilometrovou bobovou dráhu, po které to jen svištělo, ale dodávka si s kopcem poradí bez potíží. Ostatně i naše vozítko, familiárně zvané Kakudžiró (volně přeloženo Druhorozený Hranatec - pro své jemné tvary) je jako ostatně většina aut zde v kraji vybaveno náhonem na všechny čtyři a podobné cesty nejsou pro něj problémem...

A padá a padá...

2010-01-11T23:07:00.004+09:00

O víkendu jsme vyrazili do malebného údolí Kuwadori. Zatímco u moře po sněhu ani památka a z nebe se bez ustání snášely bez ustání proudy deště, tady asi deset kilometrů ve vnitrozemí se kupí sníh. Padal bez přestávky celý den, bílá silnice mezi bílými závějemi. Znavení stavbou iglů, bobováním a lyžováním, jsme se ponořili do horských lázní. Zatímco kolem tancují sněhové vločky. lebedí si člověk v horké koupeli...

Zpátky ve Sněhové zemi

2010-01-11T23:04:00.003+09:00

Vysoké závěje kolem dálnice, na parkovišti před domem třicet čísel těžkého sněhu (letos je naštěstí sněhu málo)...jsme zpátky. A vzhůru na lyže!

Novoroční

2010-01-11T22:49:00.003+09:00

Oslavy Nového roku jsou v Japonsku jedním z nejdůležitějších svátků v roce. Svým způsobem se podobají českých Vánocům, neboť je zvykem trávit Nový rok v rodinném kruhu a navštěvovat příbuzné. Namísto vánočních dárků jsou bývá pro děti sice připravena jen otošidama, ve zdobené obálce schované kapesné.

Tradičním novoročním pokrmem je oseči, na tabuli nesmí chybět kořeněné sake nazývané otoso.

Už tradičně trávíme Nový rok v Kantó, nedaleko Tokia. Pod modrou oblohou, bez sněhu... Kromě půlnoční návštěvy blízké svatyně, vyrážíme první den v roce do chrámu Taišakuten na druhém (tokijském) břehu řeky Edogawa. V jakýkoliv jiný den si zde můžete v tichosti vychutnat mistrovské dřevořezy, ale na Nový rok se máte problém se ve zcela zaplněném okolí chrámu vůbec pohnout... To si pak člověk raději sedne nedaleko přívozu Jagiri a sleduje, jak se k nebi vznášejí draci, další to novoroční zábava...

Vlaky

2010-01-01T21:12:00.006+09:00

Japonci vlaky milují. Takový titulek by v žádném případě nepřeháněl, kdybyste měli v Japonsku to štěstí setkat se s milci železnice, pro které se ujala přezdívka "te'čan". Na serveru youtube jsou hodiny hodiny záběrů různých vlaků z různých úhlů při průjezdu různých nádraží a zákrut. Najdete specialisty na výhybky, specialisty na normálnímu smrtelníku nesrozumitelné číslice na spodcích vagónů, není problém narazit na vlastníka sbírky fotografií brzd nebo třeba štítů se jmény nádraží. Tuhle časně z rána, když jsem vyrážel na pracovní cestu, se nádraží hemžilo mladíky i staříky s kamerami, cestou na sever zde totiž stavěl slavný lůžkový "Blue train." Nemusíte se ale trmácet na nádraží v brzkých ranních hodinách. Zvláště v Tokiu není problém na ně narazit. Má-li někdo na nástupišti velmi kvalitní a drahý fotoaparát, nejlépe ještě trojnožku a snímá příjezd vlaku a ne rodinu odjíždějící na dovolenou, případně soustředěně nahrává staniční hlášení, pak máte jisto: máte před sebou pravého te'čana.

Nutno říci, že díky našemu tříletému zbojníkovi patří vlaky i do našeho každodenního života. Pomalu se začínáme orientovat v různých druzích rychlíků, plánujeme výlet parní lokomotivou, synovi posílám z cest fotky letištního expresu z Ósaky či metra v Sapporu jezdících nikoli po kolejích ale po pneumatikách. A jsme-li na návštěvě v Tokiu, nesmíme vynechat cestu vlakem a celou cestu sledovat strojvůdce.

Cestou do Kamakury. Linka Jamanote, Tokio.

Sněhová země

2010-01-01T21:03:00.005+09:00

Niigatskou prefekturu, takzvanou Sněhovou zemi, odděluje od pacifického pobřeží pás vysokých hor. Mraky, které nabraly vlhkost nad Japonským mořem, se přes horské štíty nedostanou, a tak všechen "náklad" shodí nad námi. Prosincový sníh většinou moc dlouho nevydrží, ale i tak to na procházce mezi rýžovými poli vypadá asi takhle.

Závěr roku slavíme tradičně u rodičů nedaleko Tokia, tedy na opačné straně Japonska. Stačí se přehoupnout přes několik horských průsmyků a po sněhu ani památky. V nížině Kantó nás místo sněhové vánice vítá obloha plná hvězd. Druhý den je jasno, i další den a na Nový rok jakbysmet. Člověku ani nepřipadá, že je zima.

Svatyně Curugaoka Hačiman v Kamakuře, poslední den roku

První letošní sníh v Lesní školce

2009-12-31T21:12:00.005+09:00

Prosincový sníh většinou brzy roztaje, vysoké závěje patří až Novému roku, ale i tak přichází se sněhovou nadílkou do Lesní školky spoustu radosti.

Po vydatných listopadových lijácích, se krajina oblékne do zářivě bílé a fantazie nemá náhle žádných mezí. Ani palce v promočených botách nezebou...

Miso

2009-12-31T20:53:00.005+09:00

Japonská kuchyně se neobejde bez miso, tedy pasty ze sójových bobů. Je základem typické japonské polévky misoširu, používá se k dochucení tohoto či onoho, k přípravě nakládané zeleniny; zkrátka má nespočet využití. Koupíte ji pochopitelně v každém obchodě, ale není nad domácí výrobu. Příprava není složitá, zvláště když máte zdatné pomocníky. Do měkka uvařené boby rozemelete, přidáte dobrou sůl a kvasnice, dobře promícháte a prohnětete. A pak už necháte volný průběh přírodní fermentaci. Za nějakých deset měsíců je domácí miso hotovo.

Zima je tady

2009-12-25T16:47:00.004+09:00

Sníh se tady v japonské prefektuře Niigata začíná hromadit až se začátkem nového roku, ale první nadílka náš kraj do bílého hávu oděla už ke konci prosince. Nejen na svazích okolních hor, ale i dole ve městě se vytvořili zhruba čtyřiceticentimetrové závěje.

Když uvážíte, že jsme jen asi pět kilometrů od pobřeží Japonského moře a nadmořská výška se tu pohybuje kolem patnácti až dvaceti metrů, je to slušný výkon. I proto se zdejšímu kraji přezdívá "Sněhová země". Sněhové mraky, které do sebe nasály vlhkost nad mořem, se nepřehoupnou přes hory dále na východ do nížiny Kantó k hlavnímu městu a vše spadne sem k nám. Dnes už je po ruce všemožná technika, ale kdysi nebylo v lidských silách odklidit všechen sníh, a tak na místy čtyř až pětimetrových závějích stávala cedule: "Zde pod sněhem je město Takada." (Jináč by poutníci najisto tu bílou pláň prostě přešli.) Místní lidé hloubili mezi domy tunely, pod sněhem pokračoval každodenní život. Horské vesnice odřízly od města zapadané průsmyky a lidé tak byli zvyklí postarat se sami o sebe. Dnes, kdy je po chvilce bez elektřiny vše vzhlru nohama, už si to nedokážeme ani představit. Se vší tou technikou jsem čím dál tím slabší a zranitelnější...

Yusuke Seya

2009-12-15T23:53:00.002+09:00

Konečně se podařilo otitulkovat jednu z Yusukeho písní a zveřejnit ji na YouTube. Záznam z živého vystoupení z poloviny listopadu a písnička Moje práce.

Yusuke Seya: Moje práce